čtvrtek 26. prosince 2013

Ožrala na křídlech

U barového pultu vysedává anděl
nad sklenkou absinthu. A v přehlídce panděr
jeho lehká křídla zlomená se zdají
- nepatřičně bílá vajgly zametají.

Potlučen, pobodán, ovázán a sešit
jak válečný veterán dovolí si hřešit,
půllitrem do stolu bujaře si mlátí,
do rytmu kankánu s pijáky se klátí,
dokonalými rty, které zjizvil mu šerm,
šeptá básníkovi, jak u Múz kdysi našel
důtky a bičíky, pouta s kožešinkou...

Kabát má sepnutý ukradenou sponkou,
již ve vlasech měla krásná Kalliopé,
když nutila básnířky psáti pětistopé
verš mezi řádky špatné poezie
psané pro tuláky, jejich psy, a jiné
existence druhu značně pochybného.

Ostatně, ten kabát také není jeho:
"Patříval synovi Václava druhého,
než nechala ho zabít ta děvka Viola.
Dokonce i mně, andělovi, dala!"
Chechtá se a heká, už vypil přes míru,
hecuje hostinskou, ať mu z plezíru
jen tak, pro nic za nic, jednu ránu vlepí...
Co dodat, snad jen, že nic nepřekvapí,
jako když po letech anděl zase létá...
Avšak jenom chvíli - pak je po něm veta.

středa 25. prosince 2013

Namyšlený schizofrenní dialog o neodpouštění sobě samé

Dívenko překrásná,
byla jsi úžasná,
přiliš než aby snad
tobě nepodlehnout
šanci měl.

Neplakej, neslz už,
vždyť je to silný muž,
měl by to vydržet,
bolest klidně snášet...
Je to vůl.

Tak mi to připadá,
že to všechno psává,
ve snaze mučit mě
aby mě zpátky měl.
Krucifix.

A co bys čekala,
vždyťs proň dokonalá,
nebo aspoň témeř...
Zatraceně, nebreč!
Bude líp...

A co když nebude,
co když je osudem
mým trápit do konce
sebe, všechny chlapce
pro Múzu...

pondělí 23. prosince 2013

Příliš krátké a nepřesné a nedetailní a hlavně nebásnické shrnutí.

Veškerá inspirace vyvěrá z vnitřního přetlaku.

Nevím, kdo to řekl nebo napsal. Ale nejspíš měl pravdu. Je mi děsně zle.
V zakrvácených dlaních
dvojice knih daných
abys ty trpět nemusel
až bys je znovu otevřel.

Problém je, když je toho přetlaku příliš. Když člověk dělá tolik silných věcí, že nestíhá sednout k papíru nebo stroji a napsat alespoň pár smysluplných řádek.
Tedy, co se to dělo za posledních několik dní?
Drahá, to nebyly dny, ale skoro tři tejdny. Ale je fakt, že byly fakt nařachaný věcma.

Přemýšlím, zda to vlastně není všechno příliš osobní. Jestli, když si to tu někdo přečte, ndomyslí si něco dalšího. Možná někdo zjistí, že mě vlastně odkudsi zná, že zná tu kurvu, co to občas jenom hraje.
Nicméně... Stalo se strašně moc divadla. A hraní. A když máte vedle toho hraní ještě zcela reálná psycha, která když se poserou, ublíží to docela dost lidem a možná ne nejvíc vám, je to o to silnější.
Každopádně jsem si to užila. Za tři noci 12 hodin spánku. Naprosto nehorázný stres a to vítězství, když jsem v dlani uviděla pár es. A pak se objímala s ženskou duší v mužském těle.

Jo, chci se naučit hrát poker. A chci se naučit žonglovat.

pondělí 9. prosince 2013

I am not killing this butterfly!

http://www.youtube.com/watch?v=EqkxRe6DVvg

So strong, so weak,
so innocent and mean,
so selfish and far away
from your pain
and blood you pay
for her.
She's a goddes
- that's what you said.
Well, if she is so,
she will drive you mad.

Yes, jealousy will drive you...
Mad. She drove you
crazy of delight...
So delightful...
So beautiful...
So french and so slovak
so her.
So much of a goddes
in a ordinary girl.
In a bitch,
in a whore...
 
You haven't found that whore in her yet,
have you?
What you love is only an ilusion...


But she is so beautiful!!! 

neděle 8. prosince 2013

Když člověk uklízí skříň s věcmi do školy...

Chemie
Prvky a sloučeniny, oxidace a redukce, reaktanty a produkty, kyseliny a hydroxidy, soli a cukr... Cukr? Co ten tady dělá?
Sladí hořká fakta, aby se to dalo vůbec naučit. Aby ty básně v margináliích měly nějakou chuť.

Český jazyk a literatura
Souhlásky a samohlásky, měkká a tvrdá íčka, přísudky a podměty, větné členy, poměry mezi větami - ach ano, v důsledku první věty vzniká vášeň ve druhé, a stupňovací poměr přihání tu třetí k šílenství...
Literární druhy, žánry, směry. Dramatický, epický, lyrický příběh? Romatické baroko? Rozervaný realismus? Proboha, slečno, vaše zápisky nedávají smysl! To je hotová dadaistická poezie!

Matematika zůstala nedopsaná - o čem jsem asi chtěla psát? O množinovém zápisu uspořádané osmice (I, l, o, v, e, y, o, u) - vypadá takto {{I}, {I, {{l} {l, {{o}, {o, {{v} {v, {{e}, {e, {{y}, {y, {{o}, {o, u}}}}}}}}}}}}}} - jistě ne. O něčem jako je TeMno jsem tehdy neměla ponětí. Ale začíná to takhle:
Milion závorek,
hranaté, ostré,
jako střepy
a gesto sprosté
místo políbení plusu...
Nálada těžce v minusu,
a nerovnáme se, jsem menší než nekonečno,
větší než nula taky nebudu... A jestli ano, 
stejně se jí budu limitně blížit.

čtvrtek 5. prosince 2013

Kapesníček s monogramem

Do autobusu nastoupila mladá žena v dlouhém temně modrém kabátě. Byla velice mladá, jistě mnohem mladší, než by říkal její obličej. A hlavně než by přiznal výraz v něm. Určitě byla i krásná, ale ten výraz to tajil jako nechutné, skandální tajemství, kterým se dá člověk vydírat.
Ten výraz se jmenoval zoufalství, bezmoc, strach a slabost. Někde pod ním se skrývala potřeba doteku. Posadila se na jednu z osezených sedaček a dívala se z okna. Dívala se krátce, pak zavřela oči. Unavené oči. Ještě unavenější než oči toho muže, který si půjčil na nesprávných místech.
Když je otevřela, stekly jí po tvářích dvě slzy a sklouzly kamsi do hebké černé šály. Dívala se z okna a ten pohled neviděl nic než zamlžené sklo, do kterého kdosi napsal "nuda!" Hořce, ironicky se ušklíbla. Ošklivý úsměv, to ano, ale přece jenom, úsměv. Trochu neuvěřitelné po všem tom zoufalství. Další slzy. A další a další... A další zastávka.
Nastoupil šedivějící muž. Dvouřadový kabát, lakýrky, vycházková hůl a klobouk. Pán ze staré školy. Posadil se proti ní. Díval se, jak jí tečou slzy a jak se skrývají do šály. Podívala se na něj. Do očí, do modrých očí, které jako by znala. Smutné oči s kruhy pod očima. Modré. Nebo zelené?
Neřekl jediné slovo, sáhl do kapsy fraku a vytáhl úhledně složený bílý kapesník.
"Prosím."
"Děkuji."
Vzala si ho, rozbalila, otřela si oči a smutné tváře.
"Nechte si ho."
Trocha překvapení v jejím obličeji a lehký úsměv odhalil dolíčky ve tvářích.
"Bude to dobré, ať se děje cokoli. Na konci je všechno v pořádku. Pokud není všechno v pořádku, ještě není konec."
Vstal, smekl klobouk a vystoupil.
"Ještě není konec... Naštěstí ještě není konec."
Šeptala a usmívala se. Nepřítomná. Myslela na smutné oči. Modré, nebo zelené?

pondělí 2. prosince 2013

Spálený mosty

Zas jednou jsem se hrabala ve vlastních začátcích. Je to asi rok. A už zas, stále, bohové vědí, jaké časové určení by tomu náleželo, je to nehorázně aktuální. Přesný. Bolestivý.

Projdeme druhou hodinou z půlnoci
nazí a plní touhy horoucí
vzlétneme do oblak, kráčeje po duze
s vůní cigaret v nalíčené puse
ukážeme orlům jak mají lítat
nechám tě rtěnku ze sklenic slíbat
až utečem gepardům, přeperem medvěda
až dojdeme domů z divokého světa.

Spadneme do peří motýlích křídel
najdeme vikýř, odkud jsi viděl
zázraky dlouhých nocí a delších dní
a kde jsi šeptával "Chci být zase jen s ní."
A potom pohladíš zjizvená záda,
most spálený vášní do hlubin padá,
už se nevracejme zpátky do reálu
prosím tě, pojď tančit tango kolem sálu.

Odnes mě na konec světa, můj draku,
potop mě na dno, vystřel mě z praku,
ukaž mi kudy se mám vypravit
a potom přiběhni mě zastavit,
abych nesešla z cesty, po které
kráčejí milenci, bratři i přátelé,
obejmi mě a pošeptej, že vždycky
pomůžeš mi nést osud můj lidský.

Možná chci příliš moc a možná málo,
já nevím, nechápu co se to stalo,
netuším proč je to takhle a ne jak dřív,
nepoznala jsem takový cit jaktěživ.
Nechci vysvětlení, nechci porozumnět
chci to jen prožívat a projít s tebou svět,
nechci už aby ses mi jenom zdál,
buď můj šašek a buď i můj král!

neděle 1. prosince 2013

Pochyby a otázky

Topím se v pochybách.
Co bude dál?
Kam a proč vlastně ještě jít?
Co když už není kam?
Topím se ve strachu
a zápěstí mám spoutaná
okovy hořkosti a nedůvěry.
A pročítám staré dopisy,
vzkazy, básně a společné chvíle.

A pláču.
Co když to opravdu končí?
Nemožné, ještě pořád to cítím.
Nemůže to být pryč,
slyším, jak opatrně našlapuje,
ať je to kdokoli nebo cokoli.
Tak tedy všechna svoboda,
nebo sobectví?
Kdo ví...

čtvrtek 28. listopadu 2013

Prší mi do snů...

Nevěřím vlastním snům,
a tak mi do nich prší
děrami po smíchu,
pod nimiž se vrší
papírové koule,
vypsané propisky,
vzpomínky z před sta let
a drobné penízky.

Mezi vůní maté
a tichým přednesem
kličkují nesměle
slzy, jež nesnesem.
Nebo aspoň já ne,
a tak od nich utíkám,
a ve tvých smutných slovech
konečně usínám.

Objetí polárně
expedičního svetru
ve kterém se ztratí
každý poryv větru
a opřeni o sebe
za svým si stojíme
hledíme do nebe,
a s jistotou tušíme.

Cítíme stálost,
sílu a pevný stisk,
který nás nepustí,
leda by svedl risk
nás do svých osidel,
a pak rozdělil drze,
nechal nás ztratit se
v nekonečné mlze.

Prší mi do snů
sny z cizích hlav
ztrácím se v kosmu
a ve mě ztrácí se dav,
skrývám se v tobě
a chci, aby ses chlubil,
a radši nemyslet
co kdybys tu nebyl...

neděle 24. listopadu 2013

Škrtla bych to červenou zápalkou

Sedím tu na posteli, déšť do oken mi tluče
a černý čaj mě pálí a slyším kočku skučet
- že prý ji vykoupali fracci ve špinavé řece,
pak se jí drze smáli, když prosila je v kleče
ať ji jen nesvlékají, ať nenutí ji křičet...
Fracky bych škrtla...

Dnes ten déšť nepomáhá, dnes jenom děsně studí,
k snídani vůně kafe, neboť jsme příliš chudí,
abychom se najedli vajíček se slaninou,
tak brady smáčíme si hladově mlsnou slinou...
Hlad, ten bych škrtla...

Chci ti rozcuchat vlasy a ty se v spaní vrtíš,
přemýšlím o čem asi, o které dívce teď sníš,
a doufám v nezklamání, až se vedle mě vzbudíš...
Snění bych škrtla...

Slzím a škrtám sirkou, zvlhlou od ranní mlhy,
krvácím, křičím, píšu, a splácím všechny dluhy...
Kouře bych škrtla...

sobota 23. listopadu 2013

Chci.


Chci koupit tvůj smích,
chci prodat tvůj strach,
chci půjčit tvou košili,
chci ukrást tvé krásné sny.

A chci pusu na tvář. Tak blízko rtům, jak to jen půjde.
A chci projít svět. S tebou nebo bez tebe. Stačí když vyjdu, někdo se už přidá.
A chci se vedle tebe probouzet ve čtyři ráno.

Na nebe je pozdě,
na peklo snad brzy,
chci koupit tvé "Ještě..."
i když mi hrozí,
že s příštím deštěm
odpluješ pryč...


čtvrtek 21. listopadu 2013

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Drž mě pevně, miluj mě zlehka.
Pro svět snad silná, s tebou však křehká...
Jako z cukru, v slzách se rozpouštím,
když poslední tanec večera tančím.

Kroky dva, tóny tři, rytmus pomalý,
těla bez ostychu se dotýkají,
dva dechy, dva páry tanečních bot,
a dlouhé večery zimních sobot.

Zimní soboty, podzimní čtvrtky,
uvadly poslední okvětní lístky,
a přesto růže je stále živá,
ruměnce na tvářích neubývá.

Pohlaď mě po tváři, překvapení,
ostych mi vlastní příliš není,
spolu v myšlence se probouzíme
a doufáme, že jenom neblouzníme...

Drž mě pevně, miluj mě zlehka,
cesta tance nikdy není lehká,
přestaň se bát, chyť mě pevně,
zavři oči a miluj mě jemně.

pondělí 18. listopadu 2013

Mlčení není ticho.

Leželi vedle sebe nazí - ona hlavu na jeho hrudníku - a poslouchali jeden druhého. Tepy a dechy. Ticho zahnali pryč, vyplnili ho sebou. Zůstalo jen mlčení, klidné a společné, neporušené a sdílené. Pohladil ji po vlasech, zavrtěla se a polechtala ho vlasy na krku. Políbil ji a obrátil na záda. Opětovala mu polibek - vždyť takové krásné rty nesmějí zahálet. Dlaní sklouzl po jejích oblinách do klína a rozdráždil ji. Vydechla, v očích jí probleskly ďábelské ohníčky... Zopakovala jeho doteky a se skousnutým rtem se mu dívala do očí. Užíval si ten pohled a její tiché vzdychání, znova ji políbil a pak už byli jeden, jedna, jedno, život, duše, tělo.
Pohyb, živočišný, tak rychle pomalý - jako její vůně, ona totiž voní rychle, ještě rychleji než žije... Přelévali svou energii jeden do druhého a postel jim byla katalyzátorem. Polštáře tlumily dopady těl, když se převalovali v peřinách sem a tam v souboji o moc a možnost věnovat se tomu druhému. Skříňka vedle postele zas jednou nevydržela, že se na to musí dívat a praskla jí polička. Sklenice s drobnými na drobnosti se s cinkotem zřítila na zem. Steny a vrzání postele se slévají v jeden rytmus.
Mlčení prořízne až jejich společný výkřik...


pátek 15. listopadu 2013

A scream.

Stojí, zahalená dílem do páry z horké vody a dílem do pekelného kouře, a křičí. Bolestí, slastí, strachy, chtíčem, nenávistí, vztekem, svobodou. Křičí a hrozně ji to bolí. V hrdle ji pálí krev mrtvých draků a slzy znásilněných Múz, a ona sama přidává svou krev a své slzy k těm prolitým během věků. Řve jako šelma, co vyhlašuje svou vládu nad dobytým územím, jako berserk, když zabije posledního vojáka poslaného na smrt proti nepřemožitelným nestvůrám, které necítí bolest.
Po těle jí stéká pot, slzy i její vlastní krev, voda se sráží na skalách a teče jí do vlasů. A řev se odráží od těch samých kamenných stěn a vrací se k ní ozvěnou a ona stojí rovně jako sloup, pevná a jistá, a řve dál, koupe se ve vlastní agónii a orgasmu.
Je mokrá a lepkavá a rozpálená, skropená spermatem tisíců mužů, použitá a odhozená, odkopnutá a zašlapaná do země. Rozžvýkaná a vyplivnutá a poplivaná. Hořká. Horká. Nahá. Svobodná, protože smí křičet. A je jí jedno, že ji slyší celý svět. 
 Chce řvát dál, chce vytvořit něco šíleného, vesmírně intenzivního, něco, co se dotkne každého člověka. Chce, aby tu teď byl celý svět pro ni a ona byla opravdová bohyně, ne jenom ta, které muži říkají "Bohyně...", když do ní zajíždějí a oddávají se slasti, kterou dokáže dát.
Křičí a křičí a křičí... Zdá se, že se za celou tu dobu ještě ani nenadechla. A křičí dokonale, krásně a strašně, je to jako křik rodící matky a jako mužský sten při orgasmu. A lidé přicházejí a dívají se na ni, neschopní pochopit, čím je tak neskutečně přitahuje, co je nutí zastavit a jen se dívat a poslouchat její křik. Nevědí, že to, co vyzařuje celým tělem je nespoutanost. Prsteny, náramky, obojek i náhrdelníky ze sebe servala a nepatří nikomu a ničemu, dokonce ani času - její náramkové hodinky skončily v hluboké vodě pod útesem.
A přicházejí další a další lidé a dívají se a poslouchají.Už jsou tu celé národy, celý svět slyší její křik... A pak začne křičet malé dítě. Jeho starší sourozenec se přidá... Matka, otec, strýc. Jejich přátelé. A přátelé přátel a známí známých. Všichni řvou a vyřvávají každou svou bolest, slast, radost. Všechno.
Její křik utichne. Už není co křičet, už není co žít. Skácí se k zemi jako loutka s přetrhanými provázky. A nad její hlavou zhasne první z miliard hvězd.

sobota 9. listopadu 2013

Včerejší svítání...

Červená bedýnka uprostřed dvorku,
kočičí hlavy pod ní a hlavy koťat v ní,
a nad nimi svítání - žhavé prsty, co tápou
pod roztrhanou peřinou mlh,
závěsy kouřů, co v prstýncích stoupají z té výhně,
ve dvoře kde hrály se sny,
krabice osamělá a plná ticha,
co rozléhá se městem,
když slunce se miluje s oblohou...


středa 6. listopadu 2013

Týýý vole, koment!!!

Oukej, přiznávám, tohle v podstatě píšu jenom proto, že se mi chce psát, ale prostě nevím co, tak píšu pitomosti. Takže dneska třeba o tom, že mě vždycky strašně moc potěší, když pod některým z mých zločinných počinů najdu komentář. Nebo o tom, že jsem na začátek předchozí věty měla chuť dát "tož", i když to slovo děsivě nemám ráda. Nebo o tom, že mě fakt strašně bolí záda, protože místo toho, abych pro ně něco udělala a nechala si je namasírovat, jsem prostě bohapustě šukala o hodinu déle.
Mám ráda slovní spojení "bohapustě šukat". Dost se mi to líbí. Asi jako... Sakra, nemám tu skripta na literaturu, takže ani v nich na okrajích vepsané poznámky o skvělých hláškách našeho skvělého profesora na češtinu a děják, profesora se skvělým jménem a skvělým kousavým humorem... Eh, jo, dobře, byla jsem do něj zamilovaná, když jsem byla ještě malá a ani trochu ne básnířka, a pak ještě chvíli když už jsem básnířka byla, ale prostě pro něj mám stále slabost. Je skvělý!
Hele, co takhle se přestat rozplývat nad Z. a začít psát něco smysluplného?
Mno... Víš co, když už jsi vylezla, tak se představ našemu ctěnému publiku.
Jasně, abych za tebe udělala všechnu špinavou a únavnou práci, mé milované Já... Nicméně, drazí čtenáři, já jsem Reddie. Hádejte proč. Jsem takový to ironický, trochu zlý a krutý a netolerantní a kousavý já tady Básnířky, a občas funguju jako takovej alarm, když už se řítí do moc velkýho průseru. A občas ji prudím jen proto, že můžu.
Tak, to by snad stačilo... Myslím, že bychom měly jít spát. Obě. A připomeň mi, že příště si ty záda fakt namasírovat nechat musím, jinak chcípneme bídnou smrtí.

pondělí 4. listopadu 2013

Dopis před setkáním

Přišel mi dopis
- nečekaný - a voněl
jako ta náruč,
co mě objala,
když jsem jeho autora
líbala na rty.

sobota 2. listopadu 2013

Matka příroda je svině a nikdy jinak

Do prdele. Dneska se mělo šukat. Po víc než tejdnu vzájemnýho vzrušování a udržování se v permanentní nadrženosti jsme se na sebe měli vrhnout, strhat ze sebe oblečení a milovat se do zemdlení těla.
Ale pravidlo, že když se na něco moc těšíš, tak se zásadně něco posere nebo to není takový, jak sis představoval, platí. Jak pravil Murphy: "Anything that can possibly go wrong, does."
A cože se to podělalo? Mno hádejte. Slečna v růžovém svetru. Ne, není nemocný. Slečna v zeleném vedle. Ne, ani já nejsem, to bych tu neseděla a neplkala, ale ležela bych v posteli a spala. Pán v triku s nápisem Metallica. Ano, jackpot - dostala jsem to. Koukám, že jste znalý problematiky.
Je to na hovno. Dneska budu sprostá a nasraná a děsná fúrie - teda do momentu, než ho uvidím a s ironickým úšklebkem mu dotyčnou skutečnost oznámím. A pak mi bude fajn, protože je mi s ním vždycky fajn, ať děláme cokoli. Jenom to krytí "jdeme na sushi a pak tančit" nakonec nebude krytím, ale naprostou pravdou - což je sice bezva, protože tančí naprosto božsky, ale... Víte jak. Nečekané a nechtěné změny plánů se obvykle prostě nesetkávají s nadšeným přijetím.

Svině příroda
je jako každá matka
a na zabití.

čtvrtek 31. října 2013

Probuď ji, až přijdeš

V černočerné tmě jen bílé povlečení
a její kůže, po níž vlasy stékají,
jinak žádné světlo v tom pokoji není,
když vejdeš a očima hledáš ji.

Ještě snad rudé rty, co připomenou chuť
čokolády, granátových jablek a hříchu.
Pohlaď ji po zádech a lehounce stuď,
polechtej a naslouchej jejímu smíchu.

úterý 29. října 2013

Is it a fool, or is it a dreamer?

Co když to je někdo,
kdo doufá, že...
Co vlastně? A musí to že být?
Vždyť stačí doufat v další den...
Nebo ne? Kdo ví.
Ale radši než si zoufat,
a hledat starou naději,
kterou jsi ztratil spolu s knoflíkem u košile
- té kterou nenosíš -
utrhni kaštan nebo oříšek,
provlékni jím nit
nebo přetrženou tkaničku
a přivaž ho místo toho knoflíku,
a místo naděje polož vlastní dlaň.
A jestli potřebuješ,
polož hlavu na rameno
a plač, uleví se ti.
To rameno bude moje,
když o to budeš stát...

Sníme o letu a skoku do vody

To se to sní,
když nic nebolí,
žádná dálka ani strach
žádný šramot v temnotách...

Tehdy se sní
o něčem lepším.
O boji za život a svobody,
kterých se bojíme jak skoku do neznámé vody.

Když je příliš míru
sníme o válce za ideál
a když příliš války
chce se nám utýct někam do dálky.

Nevíme co chceme,
ani o čem sníme,
my - lidstvo, prokletí
co doufáme, že naše křídla někdy poletí.

Hlaveň mezi rty

Zapomenutá báseň
co vznikla uprostřed orgasmu
- nepotřebná bez zápisu,
a přece významná jako hlaveň
zasunutá mezi hříšné rty
nádherné děvky, co svedla mafiána,
a on se ji teď, celkem časně zrána
snaží zabít. Svědkové? Jen ty.

pondělí 28. října 2013

O domově, o změnách, o nepatření a hořkosti

Ještě před chvílí spousta smíchu za monitorem, flirty a vzrušení na několik stran, spokojená a sebejistá jako pokaždé, když jsi svůdkyní... A teď? Sama, opuštěná, sedíš v pokoji plném pavučin pohlcujících chabé světlo noční lampičky se slony nalepenými na cylindru. Nostalgická vzpomínka na to, jak jsi tu trávila prvních pár let života.
Malá holčička s mašlemi v krátkých vlasech utíká k mladíkovi v uniformě. 
"Ocko, ocko!" volá rozrušeně, a cítí velkou radost, že ho zas vidí, protože maminka bude pak taky šťastná a spokojená. A nebude na všechno sama.
Snad je to falešná vzpomínka, vymyšlená, když ti o tom vyprávěli... A možná ne, to už nezjistíš. Stejně jako ta, ve které ležíš v postýlce a máma ti vytahuje palec z pusy, ty jen počkáš, až bude zas pryč, a znova ho strčíš mezi rty - ještě nevíš, kolik bolesti a křiku tě ten pocit bezpečí jednou bude stát.
Hořkost, to je to, co cítíš? Hořkost z toho, že se sem už ani nechceš vracet, že sem nepatříš, že nemáš ráda lidi ve městě, kde ses narodila, ani ve vesnici, kde jsi pak vyrůstala. Miluješ tu krajinu, miluješ tu vesnici, patří sem spousta krásných vzpomínek... Ale jako by nepatřily tobě, ale někomu jinému, jiné dívce, nesmělé a slušně vychované, takové, která chce mít spoustu dětí a ráda si hraje s erárními vesnickými koťaty. Dívce, která se stydlivě červená, když ji jeden z fotbalistů políbí. Dívce, která se s ním na starém hřišti nevyspí, protože je přece slušná a zodpovědná.

Jo, je fakt, že by ses s ním nevyspala ani teď. Ale z jiných důvodů - sex s někým, kdo tě nijak zvlášť nepřitahuje a navíc v téhle tvé milované činnosti nejspíš nebude nijak dobrý, tě fakt neláká. Radši si počkáš zpátky do Prahy, na toho, co ti za poslední dva či tři dny tolikrát slíbil, jak tě tvrdě ojede za všechno, co mu píšeš.
Víš, že jsi vlastně ani nešla do kostela? Tady jsi vždycky zašla, kvůli ministrantům, aby věděli, že jsi tady, a že by sis někdy zas šla začutat. Ale teď už ne, kašleš na to, nestojíš o ně a oni o tebe nejspíš taky ne. Vyrostla jsi z nich. Jsi jinde.
A je ti z toho smutno, cítíš se sama. Nemilovaná a zbytečná na milovaných místech, která ale dnes působí jaksi cize. Krom toho se i tady věci mění - snad pomaleji než v Praze, ale přece - takže zastávku nad vesnicí přemalovali na modro, a tím pádem zmizelo tvé vyznání jednomu z fotbalistů.
Už bys tady tomu neřekla domov. Ale Praze taky ne - tam jen když jedeš dolů Vysočanskou estakádou, cítíš "Tohle je moje Praha - tady jsem vyrostla a sem patřím, tady se cítím dobře."

Nemáš domov, víš to?

neděle 27. října 2013

Přítel v nesnázích

Dnes chtěla bych se modlit za kohosi,
kdo mne toho velmi mnoho naučil,
položil mi otázku "Kdo vlastně jsi?"

Připodobněn slunečnímu kotouči,
toužíval pro mne právě tím sluncem být...
Nemohl - však polibkem se rozloučil.

Ještě stále k němu chovám vřelý cit,
a jednou oddám se mu - až přijde čas -
leč do té doby smím o něm pouze snít.

Dnes večer však slyším jeho tichý hlas
jak volá o pomoc do univerza
příliš hrdý, aby žádal ji od nás.


O stesku, touze a dopisech

Měla bych něco napsat. Něco, cokoli, krátké nebo dlouhé, prostě bych měla, ale není co a o čem. Nevím. Včera spousta hrabání listí, slunce, smích a vysoce účinná terapie prací, a pak krásný večer plný touhy... Tolik jsem chtěla být několik set kilometrů zpátky, aby se to všechno napsané mohlo splnit... Všechna ta jeho slova aby se změnila v doteky, v polibky, v horkost a naplněný chtíč...

Chtěla bych se jít projít do polí, utíkat a smát se a líbat a nechat si hřát ruce a padat do závějí listí v lese. Chtěla bych sedět na posedu a tiše čekat, až se srnky přijdou napít k tůni, cítit tvoje ruce kolem pasu a tvé rty ve vlasech a na krku...

Toužím, neskutečně toužím a znova si připadám jako princezna uvězněná příliš starostlivými rodiči ve věži, dobře ukrytá před světem a tolik daleko od všeho, co miluji a kde se cítím sama sebou.
Ze psaní, které tě mělo vytrhnout z nudy krásky uvězněné daleko od přátel se nějakým záhadným způsobem stal milostný dopis takřka románového formátu.
Tak nějak jsi to psal tenkrát poprvé... Nemám tu ani ty dopisy. I když, naše konverzace taky stojí za druhé či třetí přečtení.
Přemýšlím, že bych lehce vykradla Zážitkovou nymfu a taky napsala nějaký takový popi některého šíleného odpoledne... I když, dnes asi ne, jistě ne teď... Možná večer, až zas budu toužit a chtít a budu tolik cítit tu dálku.

čtvrtek 24. října 2013

O dopise

Leťte, leťte, slova má
příteli poslaná,
po vlnách doplujte
za tu hranici,
kde končí prý svět a začíná...


Snad vykouzlí úsměv
na těch nádherných rtech,
co chutnají po krásných chvílích
kdy společně jsme se smáli,
objímali, milovali...

úterý 22. října 2013

Dobrou noc, dávný...

Je dávno zítřejší den
a já už prostě jen
chci ti dát dobrou noc
a polibek na tvář.

Víčka mi ztěžkla už,
klíží se, a jistý muž,
co ukázal mi blízkost,
šeptá a v očích má zář.

Za oknem sníh a led
pomáhá mu vyprávět
o saních, skřítkovi,
o motýlích křídlech.

Jako by tiše zpíval
a ve vlasech mne vískal,
i když to už je mnoho,
mnoho let od toho,
toho dne, kdy chtěla
jsem být jeho celá...

pondělí 21. října 2013

Žít bez Múzy, jen s básněmi, zkusit chci

Snad měla bych psát báseň slíbenou,
však marně naháním Múzu splašenou,
co utíká mi zpod dlaní kamsi pryč
se slovy "Teď má tě v moci Chtíč
můj krásný, svůdný, sladký bratr,
co nenápadně se ti vkradl
do srdce i do snů o dotecích,
po nichž prahneš ve svém prokletí."

Prý nemůže, nesmí se milovat
se mnou, která všechno jí chci dát,
prý Chtíč nejdříve musím ukojit,
abych mohla ji zas políbit
na ty svůdné, plné rty, jak růže,
v nichž vidím podobu onoho muže,
pro jehož tělo dýchám a tepu,
po jehož kůži bloudím poslepu.

Tápu, slepá a ztracená v dechu,
oděná v slasti a překrásném hříchu,
co hříšnější byl by nenaplněn.
Dopřávám Múze snad poslední sten,
poslední projev mé touhy po ní,
a vícekrát už se nepokloním,
neboť i sama snad dokážu
psát básně, v nichž světu drze lžu...

Trinity? Já? Ale jistě, proč ne.


"Hele!" šťouchne do svého o poznání silnějšího kamaráda malý hubený klučík.
"Co je?" otočí se na něj hromotluk.
Hubený kradmo ukáže na mladou dívku sedící na druhé straně autobusové uličky.
"Mno?"
"Koukeeeej!"
"A co jako?"
Tlouštík se odvrátí, aby se dál věnoval čmárání po zamlženém okně, ale jeho menší společník mu nedá pokoj.
"Ta pani vypadá jako Trinity!" ozve se nakonec pisklavým hláskem, a vyděšeně se dívá, jestli si toho jmenovaná náhodou nevšimla a jestli by nebylo lepší vystoupit na nejbližší zastávce a utéct.
"Neneee! Trinity měla kožený kalhoty přece," odvětí s klidem větší z chlapců, když dlouhým zkoumavým pohledem zhodnotí kvalitu manšestrových kalhot.
Druhý chlapec se ale nenechá odbýt.
"Ale to má proto, že je ingu... Inkon... Impo..."
"Inkongnito myslíš?"
"Jo."
"No jo, ale Trinity měla přece ten kabát až po zem!" prohlásí vítězoslavně kreslič a pokračuje ve svém bohu snad sice libém, nicméně uklízečkami ve službách dopravního podniku velmi neoblíbeném činění.
Druhý chlapec si posune kulaté brejličky po nose a s pootevřenou pusou se zamyslí. Náhle se mu v obličeji objeví spokojený a sebejistý výraz.
"Todle je totiž letní střih!"
"Je podzim, ty troubo," usadí ho kamarád a upozorní ho, že jestli nechtějí přijet do školy pozdě, měl by vystoupit.
Dostane se mu ale naprosto přesvědčivé a bezkonkurenční odpovědi.
"Ale ještě před chvílí bylo léto a ona si ho nestihla převlíknout, protože měla moc práce se zachraňováním světa!"


Štíhlá mladá žena si rozpustila dlouhé vlasy po ramenou, vstala, uhladila černý kožený kabát po kolena a vykročila těžkou hnědou botou do chladivého, ale prosluněného podzimního rána. A ač pokládána za drsnou akční hrdinku, mile se usmívala na všechno okolo sebe...

neděle 20. října 2013

Původně cukrkandl

Mám tendenci psát sladkobolné, klišé přeplněné básně, ze kterých bude po galonech odkapávat cukrkandl. Ale jelikož mi mé ironické a měkritické já nedovolí, abych něco takového prezentovala jako součást své tvorby, smolím tuhle záležitost, u které nemám nejmenší ponětí, co z toho nakonec vypadne.

Obouvala se. S nohou vyhozenou na stole zapínala přezku tanečního střevíčku.
"Já si říkal, kam to dnes jdeš tančit..."
Zvedla hlavu. Jistě, starý přítel, dlouho ho neviděla. On ji také ne. Úsměvy, vřelá objetí.
"Ráda tě vidím, opravdu ráda," řekla a společně se vydali na parket.
"Jak se máš?"
Oba najednou, trocha smíchu a pak kdo tedy začne. Že prý dámy mají přednost.
"Skvěle. Nesmírně intenzivně. zajímavě. A tak trochu.... No, too many men around me."
Prý že si to má užít. Dospívání se už opakovat nebude. Improvizace - zrovna včera. Ach ano, tam, co nemohla jít, aby směla dnes tančit. Jive, waltz. Trochu roztančená, trochu jistější, trochu víc beze strachu, že se nenechá vést. Nechá. A ráda, je to krásné. Hovor, nakouknutí k šatnám.
Už je tu.
"Promiň, já tě opustím."
A znova, pozdrav. Čekala, než se převlékne do tanečního. Manžetové knoflíčky a jiné krásné věci, tolik jeho.

Oukej, tak to asi nepůjde. Ztrácím se ve vlastních pocitech a neumím je zapsat. Je to skvělý a zároveň divný, trochu to bolí a trochu chvěje. Tout nouveau, tout beau...
Oui, vraiment, c'est ça. Justement l'amour, seulement désir. 
Only you. You are my destiny, when you take my hand, I understand the magic that you do.
Roxanne. Jealousy, yes, jealousy will drive you... MAAAAD!
Ozvěny, zavřené oči, vůně, smích, bráchové, co si utahují. Další smích, polibky. Doteky. Nejistota a důvěra. Nevím, co mám dělat, ale ty víš, co se mnou. Veď mě.
A pak ten moment, kdy vedla vteřinku ona.
"V tomhle páru jsem chlap já."
Jen věděla, kam půjdou, a vyšla o zlomek chvíle dřív než on.

Včera jsem tančila a neměla ponětí, jak vypadám. Jestli to dělám správně. Ale věřila jsem, že tančíme dokonale. A bylo to skvělé. Děkuji. A do příště natrénujeme rumbu a zatančíme si ji... Víš na kterou.

čtvrtek 17. října 2013

Sázka na špatnýho koně

Fandíš špatnýmu koni,
vždyť neměl ani startovat.
Favorit byl jasnej,
danej, odsouhlasenej
všema výborama pro doping
i proti němu.
Ale tenhle protivník
má nebezpečný zbraně
možnosti a styky
a tak pozor na něj
ať nejsi to právě ty
co na to doplatí.

Vlastně to neměl být závod,
jen příjemná projížďka parkem
a najednou tu je soupeř
co k boji vyzývá tě
- ne tebe, tvého koně -
a nesází na nikoho.

"S nahou jazdkyňou cválajú tmou
mojou krajinou bláznivých snov..."
Jenže tohle není píseň,
ale boj na život či smrt
všechno nebo nic
pro vítěze a mrtvolu.
A dálky nejsou záviděníhodné,
jen nebezpečné a kruté.



středa 16. října 2013

Pozdní podzim

Pozdní podzim svítí okny těch,
co jsou už příliš dlouho vzhůru.
Milencům zklidňuje zrychlený dech
a básníkům voní po zázvoru
a trochu taky po vzpomínce
na něžné nesmysly šeptané
do ouška křehké, nádherné dívce,
již možná příští jaro odvane,
anebo ji odplaví deště listopadu,
studené a hořké jako dobrý lék,
možná ještě dříve dojde k tomu pádu,
z něhož zbude tisíc vzpomínek.

Však jakkoli to bude či snad musí být,
navrhuji řádně všeho si užít.







pondělí 14. října 2013

Odpusť, stojí to za to!

Zas několik dní bez řádku,
pro všechno na světě,
prosím vás, odpusťte,
odpusťte příliš mnoho síly,
omluvte slzy a smích,
jež s vámi nesdílím,
omluvte všechen ten křik,
který ukrývám...

Rozum se mě ptá:
"Opravdu to uděláš?
Opravdu zahodíš
vše, co jsi měla,
pro muže, z jehož těla
šílíš a blázníš
a jsi jako opilá,
jak sjetá nejlepším matrošem?"

A já pro něj nemám odpověď...
Jen strach, bolest a slast a příliš všeho...

sobota 12. října 2013

Jsem amorální, nestydím se za to, a asi bych měla.

Ach jistě, měla bych spát. Jako každé slušné děvče. V tuhle dobu přece žádná dáma nemůže být vzhůru, natož aby seděla u počítače a psala. Dámy nepíšou. Nebo aspoň ty čistokrevné jistě ne. Dámy skrývají emoce, chtíč, bolest, strach, řev. Nasadí masku líčidel a úsměvů a jsou dokonalé.

Bohové a bohyně, děkuji, že nejsem dokonalá.

A proto... Proč nespím?
Dívala jsem se na film. Changeling.
Plakala jsem u velmi mála filmů. Forrest Gump. Dead poetes society. Brečela jsem u všech třech Matrixů. A teď se mi v deset ještě nechtělo jít spát... A zjistila jsem, že tohle mám stažené.
A tak jsem plakala. Plakala jsem, když Christine Collins odvedli do blázince a její "spolubydlící" neustále opakovala "This is MY room. This is MY room. They said it was only MY ROOM!!!" Plakala jsem, když Sanford Clark kopal na místě, kam ho jeho bratranec před mnoha měsíci přinutil pohřbít to, co zbylo ze zabitých chlapců. Plakala jsem, když se David setkal s jeho matkou, a Christine jen stála, dívala se, a tekly jí slzy.
Když Gordon Stuart Northcotte zpíval s kuklou přes obličej a smyčkou okolo krku "Silent night, holy night...", sundala jsem si sluchátka, zavřela oči a nacpala si pěst do úst. Ano, jako malé dítě, když se hrozně bojí a nechce křičet. Bála jsem se. Hnusil se mi. Bylo mi ho líto.

Jak je možné, že se tohle mohlo stát? To jsou lidé opravdu tak špatní?
Ano. Jistě. Morálka a to, co je správné, jde stranou před vlastním ziskem. A je jedno, jestli získám prachy, drogu, nebo vzpomínku na pár krásných chvil. Pořád jsou věci, které prostě jsou špatné.
Dobrá, já nezabíjím děti. Ale nejsem nijak morální člověk. A děsí mě, že mi to nevadí, že jsem s tím smířená a srozuměná. A nečekám ani od lidí okolo sebe nic jiného... Většinou. Naivní chvilky má každý.

Ach ano - "vždyť to takhle má/dělá/chápe každý." Kouzelná věta. Jako by to, že nejsem jediná, něco zlehčovalo. Hlupačko, ty, co se snažíš být tolik jiná, ses stala sama zrcadlem společnosti... Jen odrážíš svět okolo sebe, nic víc, ale ani nic méně.
Quelle ironie...

pátek 11. října 2013

Anděl s netopýřími křídly

Na okne sedela,
za obzor hľadela,
a dobre vedela,
že krídlam anjela
tie naše sa nepodobajú...

Dneska i přes to,
že tohle město
voní po prachu
a je plné strachu,
do ulic křičím,
že se před ničím
nevzdám té touhy
co k tobě mě pouty
z hedvábných stužek
tak trochu váže.

Kráčím po střechách,
pode mnou se vrah
plíží přes balkon
kamsi, kde jen on
a ten druhý ze dvou
znají svou tajnou
společnou hrůzu,
smrtící Múzu.

Poslední kroky
šílené holky,
co nemá obavy
když se bez hlavy,
bez těla a duše,
příliš jednoduše
vrhá do propasti
tebou dané slasti.

středa 9. října 2013

Just another unfinishable series - part three: About hurting the one I love


Švih, výkřik, pád. Zapraskání kloubů, pach potu a žár slunce skrz okenní tabulky. Rudá a modrá.
"Sestřičko, nechceš už skončit?"
"Neříkej, že už nemůžeš!"
Pěst, odraz, kop. Výkřik. Slzy. Dlaně na koleni. 
"Zatraceně! Butchi, promiň! Jsi v pořádku?"
"Nejsem si úplně jistej... Nemůžu se na tu nohu postavit."
Snaha, pád, zaúpění. Snaha. Úspěch? Pád.
"Dojdu pro Ixe. Vydrž. A napij se."
Bolest. Strach. Co bude? Výčitky svědomí. Kdyby...

"Ixi? Jsi tu někde?"
Bílá, sterilní a bílá. Dezinfekce, obvazy, ocel. Chirurgická.
"Jistě. Stalo se něco?"
"Trénovali jsme s Butchem... Chtěl skončit, já ho nenechala."
Polknutí. 
"A zranila jsem ho. Koleno."
"Tak jdeme."
Běh, spěch, nervozita. Výčitky svědomí.

"Butchi, co tohle - bolí?"
Skousnutý ret a sten drcený mezi zuby.
"Jo, celkem fest."
"Sunny, podej mi obinadlo. A přines berle - na ošetřovně se mi bude pracovat líp."

Znovu běh. Kapky potu v očích. Štípou... Nebo to jsou slzy?
Bílo a sterilní ticho. A zmatek - na doktora trochu nepořádek. Co chci? Aha, berle.
Běh. Rychle! Rozevláté vlasy i modré stuhy. Výčitky svědomí.

"Sunny, chyť ho pod paží. Tak. A ty čapni ty berle. Dobrá. Na tři."
Čísla.
"Jauvajs... Ale stojím. Zhruba."
"To zvládneš... Pojď nahoru."
"Odpusť, bráško..."
"Sunny, klid. Budu dobrej, nebreč. Vždyť vypadáš, že tě to bolí víc než mě!"
 

úterý 8. října 2013

O těch, co neumí číst básně

Prý neumí číst básně.
Neumí, nechtějí,
kdo ví.
Já ne, já snad jen tuším.
A možná to tušení
není ani tak tušením
jako spíš doufáním
že mají důvod.

pondělí 7. října 2013

Monolog ke Smrti.

Tak už jsi tady. A poslední sex nebude. Jsi kostra. Takže nebude. Krom toho bezpohlavní. Jak anděl. Ďáblové se mají, ti si můžou vybrat, jestli budou ďábly nebo ďáblicemi. Ale ty ne. Poslední sex byl minule. Zatraceně. Já tam ještě asi nechci. Tam, do nevědomí. Chci ještě chvíli mít šanci svádět a poutat. A trápit se, že ubližuju, protože jsem to já. Šílená básnířka. Zápalka. Já.

Zvědavost co bude potom už není. Zmizela spolu s uvědoměním, že na to fakt jednou dojedu. Na všechny ty nelásky a doteky. Na blízkost a touhu, když blízkost byla spíše dálkou. This world is full of distance.
Prý když člověk umírá, proběhne mu před očima celý život. Na co si asi za těch dvacet, pětadvacet let vzpomenu já?
Na to, jak jsem kdysi jednou ve čtvrtek v sedum ráno líbala kluka na rozloučenou a v půl osmé se objímala s jeho holkou a bavila se s ní ve škole...
Na to, jak jsem lhávala o čemkoli mě napadlo, protože neměli šanci na to přijít.
Na drobnou zrzku.
Na zápisy o couře v béžovém baloňáku.
Na vztek a vzdor, na bouře, když jsem četla o Malé smrti.
Na příliš mnoho příliš brzy přečtených knih.
Na nádherné metafory.
Na alegorie.
Na milované.
Na profesora češtiny a profesorku chemie. Nehodili by se k sobě. Ale chtěla jsem je oba stejně moc.
Na bolest z naplnění.
Na strachy, jestli se opravdu nestane to nejhorší, tedy průser.
Na doteky rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína. A milencova.
Na vůni karamelu, cukrové melasy a saka, co prý nehřeje.
Na čísi vysněnou trojku, co má být s tou a jinou.
Na šílenství. Na bláznovství. Na smích.
Na svádění a hry. Ty nejreálnější hry, co jsem kdy mohla hrát. Ty nejhravější reality, co jsem kdy mohla žít.

Na to všechno jednou dojedu. Na to všechno si tehdy vzpomenu. Na to všechno teď připíjím!



neděle 6. října 2013

I feel a tap on my shoulder, but tonight I dance alone

https://www.youtube.com/watch?v=TVihYwjsgIo

Prostě jen strašně smutná. Z ničeho a z něčeho. Ty víš. Možnosti, z nichž nelze zvolit bezbolestně. Chvíle, kdy vlastní moc strašlivě děsí. Ten, kdo nemá sílu, neměl by dostat moc. Slabý neví, co s mocí. Nemůže vědět - vždyť ji vždy viděl jen jako prostředek to make him even smaller and weaker.

Ano, anglicky to jde líp. Nie je to tak veľmi cítiť. Ale já chci cítit, i když díky tomu nebudu psát rychle ani dobře. Jen budu přelévat své třesoucí se ruce do rozklepaných a nejistých liter. A pak budu rozmazávat slzy s inkoustem po papíře.
Rve se to ve mně. Co zvolit - a být, či nebýt? Snad raději nebýt, tak by to bylo jednodušší...  A ešte o trochu väčšie srabáctvo ako teraz. Veď len vyčkávaš, ako bude a nebude. Aj keď vieš, ako sa nakoniec rozhodneš. Len dúfaš, že a stane niečo, čím sa všetko zmení.

Oui, ton existence slovaque est vraiment... honnête? Oui, c'est le mot absolutement précise.

Chci se prostě jen stulit, nechat se obejmout. Políbit. Usnout. Propadnout se do dalšího snu s metabuzením. Když se ti zdá, že se probouzíš do slunce, vedle muže, milovaná, v bezpečí... A pak se probudíš znova. A cítíš se asi takhle...


I feel a tap on my shoulder,
but tonight I dance alone,
alone and absolutly sober,
no wine, no beer, 
no soft or slow touches 
of your sweet lips,
no looking in each others eyes,
theres only darkness...

Darkness and pain,
and time goes in vain,
useless minutes
falling down the stairs.
Falling down the stairway to hell,
falling down the highway to heaven...

A na tvári ľahký žiaľ,
hlboký v srdci smiech.
Vzpomínka - ty jsi spal 
a jméno na tvých rtech 
zdálo se býti mým... 
 

pátek 4. října 2013

Pozorovaná básnířka

Díváš se na mě
a snažíš se hádat
zda vidíš koně,
kotě, nebo hada,
zda píšu o lásce,
anebo o smrti,
snad taky o válce...
A já koušu si rty.

Díváš se skrze mne,
a já si namlouvám,
že zájmem o mne
ten pohled nazývá
vypravěč a autor
mého příběhu,
ten děsný magor,
co dal do běhu
tuhle romanci
psanou na koleni.

úterý 1. října 2013

Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.
Dát básni jméno je jako zabít motýla.

sobota 28. září 2013

Proč jsou básníci šílení?

Ženy prý se zamilují do básní,
ne do básníků, kteří v básních sní
o hebkosti vlasů a krásné vůni,
tajném dostaveníčku nad tůní,
či o rudé barvě rtů, již v dopisech
vídají pod každým něžným podpisem.

O čem ještě snívají ti blázni?
Snad o horké, provoněné lázni,
v níž pára je cítit po karamelu?
O smrti - skolen svým sokem v duelu?
O letu slov, co budou se líbit?
O tom, co Múza jim mohla by slíbit?

A sní ještě vůbec, či jako jediní
nemají žádné iluze, vidiny,
co jestli vědí, jak tenhle svět vypadá,
když veškerá omítka z něho opadá?
To mohlo by vysvětlit, proč šílení
bývají ti tvůrci věčně svádění.



středa 25. září 2013

Výkřik!

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!
Mám takový strach
že oněm nejde pořádně psát
a vykřičníky jsou čtyři úplně schválně
aby bylo vidět, že jsem skoro na dně.

Strašlivě slabá a opuštěná
skrápím slzami papír
z něhož chtěla jsem přepsat
agresi dnešního rána.

A řekla bych snad zoufalá
kdybych nevěděla, že tam ještě nejsem
že tak zlé to není
že jestli bude, tak si to asi zasloužím.

To tak bývá, když svůdkyně
změní se v jinou
anebo nezmění
kdo ví
snad je to jen chvilková slabost
anebo čísi silové pole přesvědčivé tělesnosti
ve kterém nejsem
jinak bych nebyla tolik nejistá.

Nic nevím a nic vědět nebudu
a tak čekám a sžírám se
a chce se mi utéct za pole
na konec věta, co nedál od třešní
a křičet a řvát a pak se hrozně bát
vlastního hlasu...

úterý 24. září 2013

Příliš silný zázvor

Dívám se do bláta
na dně zeleného nočníku
- totiž obrovského zeleného hrnku s puntíky -
a slyším, že bláto vonívá po zázvoru.
Ucpaný nos nedokáže cítit,
ale jazyk a hrdlo pálí dost
aby mi řekli,
že jsem to přehnala.
A tak si stěžuju
plná skořicových hoblin
a zachumlaná do maminčina svetru,
co už mi dávno není po kotníky,
že mne pálí pusa
a chtěla bych se tulit.

A opravdu bych chtěla.
Jen tak, na chvíli, nebo na déle,
a dívat se na film
a smrkat a třeba i brečet,
když bude potřeba,
když to bude nutné.
Ale jsem tu sama
a nemá cenu smrkat víc
než bude potřeba,
než to bude nutné.

Takže se pomalu propadám
do bílé bažiny kapesníků a peřin
a toužím po tvrdší matraci
nejlíp takovém papundeklu,
na kterém by se nemělo pohodlně spát,
ale já to stejně umím.

pondělí 23. září 2013

Možnázie, aneb snad z toho vypadnou rýmy

Snad, to slovo podivné
čeká, až budík zívne
a pisklavě prohlásí
"Čtvrt na čtyři, neasi!"
Prochlastal se k půl paté,
ptá se, zda došlo maté
nebo zázvor byl příliš.
Odpovědí mu budiž
zalití skořicovým čajem
a to, že člověče hrajem.

Udržet se v posteli
abychom se potili,
smrkali a kašlali
a nikde nelítali,
zdá se býti poněkud
nemožno - až dokud
nezjeví se králíček,
v jedné ruce kalíšek
a ve druhé saxofon.
Ach ano, je to právě on!

Je to ten, co dokáže
zmáknout všechny potíže
inspirovat k těm žánrům,
jež nikde jinde nenajdu
než v zemi zaslíbené 
v níž strdí v řekách plyne.
Nebo mléko je to snad?
Snad, i to se může stát.

neděle 22. září 2013

Tak už se pusť

Strážní andělé chtěli tě poučit
takže se rozhodli ze střechy tě shodit,
z balkonu iluzí, předsudků a strachů,
nechat tě na dlažbě a vyválet v prachu.

Chtěli tě vyhodit, ukázat ti život,
utopit tě v bahně, naučit pít pivo,
chtěli nechat Múzu, ať znásilní tě o bar
abys už konečně musel rozdat ran pár.

Ale ty se držíš, visíš tu a kvílíš,
ať tě dole chytnou, jinak že nepustíš
se zábradlí jistot, kterés nikdy neměl
a vyhlásíš válku andělům, snům a mně.

Já, ta holka co stojí hluboko pod tebou
s náručí široce přátelsky rozevřenou,
říkám ti "Neboj se, tak už se pusť!"
Když tam budeš dál viset, nemůžeš růst...





Smrtelná mužská nemoc na sedum. Asi jsem chlap.

Chce se ti strašně moc spát. Najedená, unavená, je ti zima a nutnost psát ti taky moc nepřidává. Prokrastinuješ - projíždíš fotky z letošního muzikálového soustředění, z toho, na kterém jsi nebyla, protože nebudeš ani na zkouškách... Protožes to vzdala, protože na víc než dvorní dámu asi nemáš. Bolí to - oni se smějí, hrajou, blbnou. A ty brečíš, i když sis ty dva dny užila stejně jako oni. Nepatříš tam - další místo, kam nepatříš.

A tak si vyléváš srdíčko do počítače a nepomáhá to, protože sis vzpomněla, jaké to je psát na papír. Bombičkovým perem. Ale ty víš, že kdybys vzala papír a pero, nenapíšeš ani kousek. Budeš jen čmárat a snažit se nakreslit další z těch nahotinek s roubíkem v ústech a zavázanýma očima, nebo popisovat nějakou oplzlou scénu. Ne, vlastně asi ani ne, na to teď nemáš náladu. Nejradši by sis zalezla - ale něco tě nutí zůstat venku z postele a snažit se přesvědčit samu sebe, že ještě kousek můžeš. Že to zvládneš, že půjdeš spát až večer. Že brečet budeš až večer. Ve vaně, jako poslední dobou skoro pokaždé.  
"Třeba ti chybí moře, a tak si solíš vodu," poznamená tvé ironické já.
Moře. Jasně, chybí mi ten hrozný strach z nekonečna, zcela jistě. Kdepak. Možná proto se tolik bojíš té cesty, toho snu. Protože tím pádem uvidíš moře. Uvidíš tu nekončící masu vody. A tehdy budeš cítit, že oblíbený či preferovaný živel není v tu chvíli voda, ale země a vzduch - jistota a vůně, pevnost ověnčená krásou. Kdepak voda, brrr.
No jo vlastně - je ti zima. Děsivě zima, a to jsi navlečená v teplém zimním svetru a dvojích ponožkách. A celému světu vztekle, umanutě říkáš "Já nebudu nemocná, já to všechno zvládnu." Jo, jako trenérka tvé spolužačky, co si říkala, že ty vazy v koleně nemá natržený, tak si je natrhla i v tom druhém.
Mělas ho poslechnout a půjčit si to sako. Nemělas být hrozná hrdinka. Jo, já vím, že ti nebylo zima. Ale hřálo tě něco jiného než skutečné teplo, řekla bych. Možná ta spokojenost, pocit bezpečí. Kdo ví. Bylo ti fakt dobře. A včera taky, ale to ti opravdu bylo zima. Skoro celou dobu. Hrdinko. Huso. Teď proležíš pár dní v posteli. Tedy nejspíš, jestli si nepůjdeš okamžitě lehnout. Padej.

pondělí 16. září 2013

Zavolá?

Jsi sama, ztracená,
divná holka bez jména...
On nevolá, nepíše.
Doufalas možná, že
ozve se a pohladí
a lépe tě naladí...

Místo toho sedíš,
pláčeš, do tmy hledíš,
a cítíš se slabá
jako dítě. Malá.

Přemýšlíš, jestli jsi
příliš hrdá v krizi,
jestli mu máš zavolat
a tak trochu se vnucovat,
nebo pyšně mlčet
a uvnitř strachy křičet....

Nevíš, váháš, počítáš,
třást se znova začínáš -
- miliontá vteřina
v níž oddanost dceřina
mizí v lásce k milenci.
A hranice se zas tenčí
mezi strachem a touhou
a bezpečím a svobodou.

neděle 15. září 2013

Sedíš obalená strachem

Sedíš ve svém pokoji a jsi obalená strachem. Děsíš se zítřejšího dne - hrozí test z francouzštiny, na kterou ses ani nepodívala, pak se musíš naučit barokní literaturu, protože v úterý píšete test. Bojíš se, že ti nezazvoní budík a ty přijdeš pozdě do školy. A to jsou ty malé strachy.
Dnes jsi vařila oběd místo mámy, protože ona tátovi volala záchranku. A bála ses u toho, že ho odvezou, nic mu nezjistí a zase ho přivezou. Taky se to stalo. Bezvadný. A tak se můžeš bát dál a víc. Že mu zítra budeš tu záchranku volat ty. Nebo za týden. Nebo že se budeš bát a bát a přitom už se to nebude opakovat.
Bojíš se, že se mu něco stane. Že zůstanete s mámou a bráškou nezajištění, že budeš muset začít tvrdě makat a vzdát se kroužků, že tvé v podstatě idilické dětství skončí dřív a hlavně jinak, než by sis přála.
Bojíš se taky o spolužačku anorektičku. Bojíš se o mámu, jak zvládne to, že tátovi zase není dobře.

Bojíš se a ubližuješ a víš, že jsi nejspíš děsně iracionální. A stejně máš strach, jestli nejsi příliš klidná na to, co se kolem tebe děje. Jestli s tebou není něco špatně.
A taky se bojíš, že možná ublížíš tolik, že zůstaneš chvíli sama. Sama ve chvíli, kdy ti je do breku a chtěla by ses stulit do náruče a chvíli vědět, že jsi v bezpečí a že ti bude pomoženo.
Bojíš se, že nebudeš umět pomoct ostatním, protože budeš v prdeli ze svých problémů.

Mám strach. A asi jsem se do něj samostatně postavila sama.

neděle 8. září 2013

Ovocné zátiší se dvěma lidmi

Jíš granátové jablko,
já se na tebe dívám
a hrozně moc se mi chce smát.
Smát se tvému obočí,
co stoupá, když si všímáš,
že se mi hrozně moc chce smát.

To je všechno, prostě se mi chce smát. Všemu. Granátovým jablkům, garnátům, ananasům, botám zašňěrovaným až po poslední dírku.... Všemu. Mým asociacím, které nikdo nechápe, protože mi nevidíte do hlavy. Chce se mi smát, protože mám žlutou záclonu.
Ne, nejsem zhulená, opilá, ani těsně po sexu. Jenom je mi dobře. I když se mi zdála děsná noční můra, překombinovaná z nevyřešené vzpomínky a jejího sdělování někomu včera v noci. Všude spousta krve, špíny, špatně ošetřených zranění a sebeobviňování. Dnes v noci jsem měla opravdu neskutečný strach ze zítřejšího rána a celého příštího týdne.
Ale teď je mi dobře, proflákala jsem celý den a vůbec mi nevadí, že se mi nic nechtělo a nechce. A zítra odjíždím. A budu psát dopisy - tedy pokud si něco hned první den na kole nezlomím tak, abych nemohla uchopit tužku. A budu po večerech chcípat na namožené svaly. Jo, bude to fajn.

Tohle je v podstatě dopis na rozloučenou pro všechny, kdo mě dosud četli - pro případ, že bych nějakým omylem opustila tento svět dřív, než mám naplánováno (což není nijak pozdě, ale rozhodně ne teď.) Takže - světe, miluji tě a vždy tě milovat budu.

sobota 7. září 2013

Jednou...

Jo, já to vím, a chtěla bych taky,
ale ne dost, a tak nechávám mraky,
aby dál běžely, kam vítr je žene
a čekám na chvíli, kdy neodpovím "Ne."

A tohle čekání, pokud dovolíš,
vyplním létáním, pořád výš a výš,
a budu vědět, že mě vždycky chytíš,
spolehnu se na to, že mě stále vidíš.

Pak jednou, až nastane ten čas,
až bude moct zazářit tenhle plamen v nás
v plné své kráse, jasu a síle
já obejmu tě a usměju se mile.

Budeš mi vyprávět o hrdinských činech,
za ruku tě chytím a zrychlí se mi dech,
jak budeš šeptat a já budu se bát
a necháme plameny oba dva nás hřát.

A já možná zapíšu všechny tvé balady
o dracích, o vílách, o princích bez vady,
o lásce, bolesti,odpouštění vin...
A když nebudu vědět, poradíš mi rým.

pátek 6. září 2013

Vzývám noc, ona nás ochrání, a dovolí nám jednou setkání...

Má noci, prosím, veď mě,
za světlem dalšího dne,
za stíny slunce východu
s odrazem nebe o vodu.
Má noci, prosím, nes mě
na křídlech a nech mě
usnout na tvých perutích,
myslet si, že znám tvůj smích.

Má Luno, prosím, polib
na rty tu, co tolik
touží po tvém chladu
a předává ti vládu,
má Luno, nad touhami,
které nesou sami
milenci, jimž není
přáno naplnění....

Mé hvězdy, prosím, slibte,
že nás ochráníte,
abychom si jednou
směli konečně už sednout
a mluvit a šeptat
všechno, co nešlo psát,
a v objetí vřelém
ztratit se snad cele...

středa 4. září 2013

Nemám čas psát, žiju.

Začala mi škola. Konečně jsem ve svém milovaném městě. Chodím s milým ven, na promítání dokumentárních filmů s besedami s našimi oblíbenými superhrdiny (např. František Koukolík), na procházky po večerní Praze s jedním kebabem pro dva lidi. Raduju se s barevných obálek se známkami s krtečkem, když večer přijdu unavená domů a najdu je na stole, i když měly přijít až další den. Nakupuju učebnice a zvykám si na rozvrh. Organizuju, jak bude vypadat můj volný čas nejbližších deset měsíců. Připravuju se na cyklisťák. Hrabe mi.

A nějak se mi mezi tím vším hrozně těžko krade čas na trochu psaní - takže publikuju ze zásob z dob, kdy jsem s Múzou byla v posteli a u papíru pětkrát denně. A zjistila jsem, že se mi nějak nic z toho teď nehodí - chtěla bych napsat něco skvělého, úžasného a geniálního, ale už Einstein říkal, že genialita je jedno procento talentu a devadesát devět procent sezení na prdeli. A já nemám kdy sedět na zadku - jenom ve škole a občas v MHD, když je místo a jedu víc než dvě tři zastávky. A neumím psát na papír, takže mé tvoření upadá.

Vím, neměla bych. Měla bych Múzu postavit přede všechno... Nebo ne? Ne, vlastně ne, protože když všechno zahodím, nebudu mít odkud čerpat. Takže radši budu hrozně moc žít a psát méně, ale o zajímavých věcech.

pondělí 2. září 2013

Je to jen chemie

Tak. Tak tady sedíš, a čekáš, jaký to bude pocit, až vejde do místnosti. Víš to o ní. Víš to, a nikdo okolo tebe, nikdo v téhle budově kromě tebe a ní samotné, to neví. Kdyby to věděli její kolegové, vystrnadili by ji odtud. Kdyby to věděla "paní řídící", nikdy by ji nepřijala. Ani na půl roku, ani na neurčito. A kdyby to věděli studenti... Kdo ví. Možná by ji za to obdivovali, možná by to nechápali, možná by ji odsuzovali, možná by jí ve školním mailu najednou popřistávaly stovky lechtivých návrhů od studentů, a možná i studentek.
Slyšíš ťukání podpadků o linoleum, doprovázené drobnou ozvěnou odraženou od stěn natřených do dvou třetin na žluto. Slyšíš klapání jejích podpatků, a veškerý hluk okolo tebe, hádající se spolužáci, vytahující se chytrolínka, dokonce i ječení lechtané bárbínky, se ztrácí a oplouvá v tónech jejích klapajících podpatků. Napadne tě otázka, zda ty boty, které za chvíli uvidíš vcházet do třídy, stoupat na stupínek, a tančit okolo tabule, někdy měla při natáčení. A vlastně... Proč si asi právě dnes vzala podpatky, když obyčejně chodí v džínách a tensikách? Možná má po poslední hodině rande... A možná pro ni ten šťastný přijde před školu... Ne, vlastně nejspíš ne. Učitelé si své soukromí chrání, před kolegy i před studenty. Jenže se občas stávají chyby...
Takové chyby, jaké se stávají v nudné úterní večery, drobné chyby vyplývající z pocitu, že pět let je dostatečně dlouhá doba... Že pět let, osm měsíců a čtyři dny je dost na to, aby svět zapomněl, že jméno, které k ní kdysi patřívalo, zní Tamaria. Někteří by řekli, že je to jméno jako pro ukrajinskou štětku. A nebyli by vlastně až tak daleko od pravdy...
Nikdo by to do ní neřekl. Ale když jsi včera uviděla její obličej na své oblíbené stránce s pornografií, ani na vteřinu jsi nezapochybovala, zda je to ona. Krásné dlouhé špinavě blond vlasy, modrozelené oči za elegantními černými brýlemi, rty trochu tenčí, než by jí opravdu slušelo, a přesto tak svůdné...
Klap, klap, klap, vrznutí dveří, klap, cvaknutí kliky, je tu.
Pokrčí štíhlou nohu v síťované punčoše, ohraničenou z jedné strany kotníčkovými botami na jehlovém podpatku, z druhé krajkovým lemem nádherných černobílých šatů s dekoltem, jehož hloubku by si správně neměla dovolit. Vlasy má dnes rozpuštěné, a nevyžehlené, takže jí splývají v jemných kudrlinkách a bohatých loknách. Oči nalíčené jako vždy, světlý stříbrný stín do vnitřního koutku, matný černý do vnějšího, orámované tenkou černou linkou, řasy zvýrazněné řasenkou. Na rtech lehký lesk. Třešňový? Malinový? Položí chodidlo na stupínek, přejde okolo chemického stolu k počítači, otočí se do třídy a s úsměvem pozdraví svou oblíbenou třídu.
Nuže, jaký je to pocit, vědět to, a vědět, že ona neví, že ty víš?
Divný. Příjemný. Informace jsou nejcennější komodita, to říkal už Gordon Gekko.
Víš o ní něco navíc, co se ti možná jednou bude hodit. A nesmíš to nikomu říct, protože si neumíš představit důsledky.
Hm... Mohl by to být zajímavý psychologický experiment. "Z PORNOHEREČKY CHEMIKÁŘKOU!!!" hlásají titulky bulvárních plátků... Ne. To jí neudělám, to si nezaslouží. Je krásná, chytrá, hodná, milá, oblíbená profesorka. Takže bude lepší, když se to o ní nikdo nedoví. Budeš hlídat její štěstí – rytířko! Jak ironické.


neděle 1. září 2013

Podle Ortena

Píši vám, Ortene, a nevím, zda jste živ,
zda neodešel jste příliš brzy, ještě dřív
než-li mohla jsem vás požádat o podpis
pod jednu z vašich básní, které kdys
psal jste. Snad se slzami, snad doufajíce
že skápne slza na některé líce,
snad s jistotou, že nesmrtelným budete,
i když nás opustíte, i když si umřete.

Tak jako další z těch, kterým děkuji
za inspiraci, za život ve sluji
svých vlastních iluzí, svých vlastních snů
stejně tak i vy jste dal nová slova rtům
těm rtům, kterými žiju a jimiž umírám
s každým orgasmem, nežná a vášnivá,
vložil jste do rukou Múzy mé bič,
a nutíte, abych, když ovládne mě chtíč,
byla vraiment écrivian, tedy básnířka...

sobota 31. srpna 2013

"Co se děje?" "Umírám."

Říkal jsi, že jako porotci by ti to určitě nestačilo. Že by bylo potřeba to ještě rozpracovat. Předělat. Domyslet.

Ne, nehrozí – já píšu přesně takhle. Nechávám čtenáře přemýšlet, jak to bude dál, pokud vůbec. Tím to hasne. Třeba za čtyři roky napíšu další díl. Nebo za deset, koneckonců je to jedno. I když, kdo ví, jestli za deset let budu ještě psát... Ale asi ano – zas tak rychle se mi odcházet nechce, a bez psaní bych odešla velmi rychle. Myslím.

Dívala jsem se včera na nějaký strašlivý doják s tou herečkou, co hrála dceru v MammaMia. Jo, nechce se mi hledat jméno, vlastně se mi ani nechce to vědět – není to důležité. Podstatné je, že kromě jedné jediné scény mě to neinspirovalo naprosto k ničemu.
Dobře, kromě jedné scény a pak momentu, kdy se vyspala se svým milovaným vojákem v koňské stáji – měl krásná záda a na nich pihy. Tak jsem se rozhodla, že časem – až se mi zas bude chtít – napíšu nějakou pěknou povídku o vojákovi a motorkářce ve stáji.
Ale o tom jsem nechtěla – to jen mé úchylné já prohlásilo, že jestli mu nedám slovo, tak mi způsobí další depku. O čem jsem chtěla mluvit je scéna, která vypadá asi takhle:
Zlato, copak se děje?“
Umírám, Johne...“
Pak se tomu oba začnou smát a on jí vyčte, že to není vtipné.
Překvapilo mě to – čekala jsem, že z ní vypadne, jak umírá, protože se musejí rozloučit a jak nechce odjet a tak dál. Ale ne. Ona si dělala srandu. Skvělé.
Zaujalo mě to. Co kdybych jednou tohle udělala já některému ze svých blízkých přátel, nebo mému muži? Jak by to vypadalo? Jaké by to bylo? A jak dlouho bych dokázala hrát, že mé „Umírám.“ není jen vtip?

úterý 27. srpna 2013

Epic story? No, not really...

Běžíš. Utíkáš. Zdrháš.
Sípeš, přemýšlíš, kolik nádechů ještě vydrží tvoje plíce, než prasknou. Doufáš, že nezakopneš o některý z kořenů, a neskončíš zkroucený na zemi, neschopný pokračovat... Ale doufáš marně.
Nebyl to kořen, ale kámen, na hraně ostrý, takže ti krev teče nejen z odřených dlaní a kolen, ale i z dlouhé rány na lýtku. Teče a voní. A láká šelmy.
Zase se opatrně postavíš a zkusmo zatížíš zraněnou nohu... Zašklebíš se. Tohle bude pekelně bolet, ale... Musíš dál, musíš!
Krok, druhý, třetí... Pomalu si zvykáš na bolest a snažíš se pokračovat co nejrychleji. Máš strach, a pocit, že na zádech cítíš pohledy lesních lidí, sílí...

Její dech. Její horký dech, její chtivé ruce, její známá vůně a hebké vlasy... A na kůži třpytivý prach noci zasvěcené jen vám dvěma, na rtech její sladké jméno, neslyšně šeptané v polibcích. Krásná noc, chladná, čistá, skvělá...
"Princezno, jeho veličenstvo, váš otec, si naléhavě žádá vaši návštěvu!"
"Kreténe, právě teď?!" 
Strach. Zmatek. Horečnaté hledání. Panika. Ukrýt všechno, co by tam po tobě mohlo zbýt. A slézt po okapu. Jako v pohádce? Kdepak, tohle je fraška.
Tedy, byla. Dole zahradník. Ale ne ten, kterého jsi vždy potkával, ne ten, který vás chránil a kryl, ne ten, který vám smlouval dostaveníčka v javorové aleji. Kdepak. Jeho syn - namyšlený kariérista, drzá, odporná, sobecká svině.
"Stráže! Byl v princezniných komnatách!!!"
Horor. Běžíš. Utíkáš. Přeskakuješ záhony. Pak už ne, zpomaluje tě to. Zdrháš. Je jedno, že tě všichni vidí, je jedno, že jsi jen v kalhotách a košili, bez klobouku, boty v ruce, je jedno, že všichni vědí, kdo jsi. Vědět mohou, ale když tě nechytí, k ničemu jim to nebude...
Konečně. Zeď, co odděluje zahradu od lesa. A v ní, pod břečťanem, průchod. Ano, klišé. Projdeš jím, a znovu se rozběhneš. A pak ten kámen, uprostřed lesa, už příliš daleko na to, aby tě někdo našel... Snažíš se jít tiše, abys je dál nepobuřoval. Ale teče ti krev, a to je to nejhorší, co se ti tu může stát. Tobě, člověku, teče krev... Krev, po které prahnou.

Je ticho. Možná trochu zlověstné, ale jinak veskrze klidné a... Tiché. Mírumilovné? To jistě ne. Vždyť pokrývá spolu se sněhem několik těl, zkrvavených a zkroucených v agonickém konci. Rušíš ho jen ty - svým dechem a tlukotem srdce. A tím, jak kapky krve opouštějí čepel nože, dopadají do prachu a barví sníh.

Dnes se všechno mění. Přistihli tě. Přištihli tě s ní, s tvou kráskou...Už se nemůžeš vrátit. Tím spíš, že jsi kvůli ní zabil. Kvůli ní? Ne, kvůli sobě. Abys mohl dál žít. Aby sis mohl dál v sobě nést vzpomínku na její žár... Přijde jiná, jako tolikrát. A bude stejně krásná, žádoucí a chtivá... Možná i víc...

pondělí 26. srpna 2013

Já, tedy děvka

Trocha chuti na sex stačí,
aby psali muži starší,
že mrcha jsem a provokuju,
a zlobím, i když si hraju...

V odpověď nevinný pohled
- smíchu plné dráty jsou hned -
vždyť sdílená radost i strasti
pomáhají k něžné slasti.

Jistě, jasně, baví mě to,
a rozhodně stojí za to
výrazy ve vašich tvářích
- jen představy - ty však stačí...

Ano, i teď vás pobízím,
aby z hodného se stal zlý.
Jednou na tyhle hry pojdu,
ale nejdřív nahá projdu
se po molu pro Bohyně...
V mých drápech trápí se, hyne
každý, kdo touží po doteku,
horkých rtech, zrychleném dechu...

Slova mocným nástrojem jsou,
v nich ukrývám všechnu moc svou,
schopnost ublížit i hladit,
život zamotat, osladit...

Já, básnířka, inspirace
pro básníky, muže, herce,
krásná, krutá, mrcha hravá...
Pro někoho snad i kráva...

Taková jsem a dál budu
- otrokyně svého bludu,
jenž říká, že můžu všechno...
Umřu sama, v duši peklo...

neděle 25. srpna 2013

Pláč

Nejhlubší pláč je když slzy stékají
po hrdle, taky když mezi rty padají,
když jediné, co ruší svaté ticho
je prastarých stojacích hodin tikot,
nikoli vzlyky, ten hysterický pláč
na který říká se "Breč, děvče. Jen plač,
uleví se ti a zase bude líp..."

Svůdkyně

Sklenice rudého vína
přiložena k rudým rtům
a rudý lak na nehtech...
Ne, vlastně modrý.
Úsměvy nesmělé
(to ale jen na oko)
rozdává kolem sebe.

Nádherné šaty má,
samý satén...
Rukavičky z krajky,
střevíčky ze skla
a perel kolem krku
jako slz na tvářích,
když si jí nevšímají.

Tančívá bosa
a nejraději nahá by byla,
však na ples se nestydlivost nehodí
a tak jen bosa.
A smává se strachu
tanečníků a mužů
že pošlapou ji.

A taky se směje
když na věk se jí ptají
"Copak ti je šestnáct,
že musíš být o půlnoci doma?"
A ona odpovídá
pravdivě a se smíchem
že ano, tolik mi je.

Ví, že nebudou jí věřit,
že budou dál chtít,
aby jí bylo třiadvacet
jako doteď
a ona se tak bude chovat
protože už není mladá...
Nikdy nebyla.




sobota 24. srpna 2013

První nerýmovaná báseň. Pokus o ni.

Chtěla bych psát básně,
které se nebudou rýmovat.
Jako ty tvé,
jako ty, které
mě tak fascinují.

A budu je psát perem.
Opravdovým, plnicím,
za osum tisíc.
A budou skvělé,
jako ta o tanečnících.

Věřím, že jednou
napíšu díru do oblohy
do vesmíru
možná do světa
a vzbudím obdiv.

Připadám si jako Bella... A čekám.

Bella: Now I'm afraid.
Edward: Good.
Bella: I'm not afraid of you, I'm only afraid of losing you. I feel like you're going to disappear. 
Edward: You don't know how long I've waited for you. And so the lion fell in love with the lamb.

- Stephenie Meyer: Twilight


Jo, tohle je přesně můj pocit. Dostal ses mi pekelně hluboko pod kůži. Tak hluboko, že se bojím, abychom nezjistili, že si vlastně nerozumíme a že to, co jsme budovali, se hroutí jako domeček z karet.
Jsme od sebe daleko - a já, naprosto absurdně, mám strach, že je ti beze mě líp. Doteď mě to nikdy nenapadlo, a myslela jsem si, že mě to ani nikdy nenapadne... Ale iracionalitě neporučíš. Naprosto seriózně mě v jeden moment napadlo, jestli ti na LŠL nebylo tak dobře proto, že jsem tam nebyla já. Myslím, že to tak není. Myslím. Nebo spíš doufám?
No, nic jiného mi nezbývá. A tak doufám a čekám, až budu s tebou, a budu moct zjistit, jestli ti se mnou ještě pořád je tak dobře jako předtím. Čekám, až budeme moct čelit dlouhým nocím (nebo spíš odpoledním) a až nebudeme muset jen snít o objetí a polibku.
Jsem patetická.
A lehce přeslazená - jako Twilight. Asi se na něj v nejbližší době podívám. Zas jednou v té děsné kvalitě. Ano, je to možná brak - ale brak, který se mi tak trochu líbí.

pátek 23. srpna 2013

Raději budu mít kolem sebe prázdno, než zbytečnosti. Nebo ne?

Sedím, zírám do prázdna a připadá mi, že jsem modrá. Že jsem ztratila vlastní barvy a odrážím ty modré zdi a závěsy kolem sebe. I rty mám modré, když se podívám do zrcadla - ty rty, na kterých si tak zakládám a které mám tak moc ráda. Dívám se okolo sebe na věci. Na vypínače na zdi, na lustr, na obrazy... Proč lidé mají na stěnách pověšené obrazy? K čemu? A proč nemají v policích knihy, ale lapače prachu v podobě porcelánových slonů, památečních hrnků, štamprlat a váziček? K čemu to všechno je? Vždyť hodnota těch věcí je... Mizivá. Když se nepoužívají.
Ano, když ještě byl děda a každou neděli se pilo z některé sady sklenic, mělo smysl je mít v obýváku na policích nad televizí. Ale teď? Když jediný moment, kdy je někdo sundá, je, když je potřeba je oprášit... Zbytečné, otravné harampádí. V podstatě.
Vždyť i moje sbírka porcelánových zvířátek je od stěhování v krabici v nejspodnějším šuplíku komody. Proč? Protože nejdřív se mi to nechtělo vybalovat, a pak jsem zjistila, že ty věci nemám kam dát. Hořejšek komody mám založený krabicemi s cetkami a šminkami. Věci, z nichž některé vytáhnu jen jednou za čas ke konkrétním šatům, v jedné krabičce, zbytek průběžně nošený v krabici druhé. Používám je. Ty krabice jsou hezké, pomalované. Ano, může to dobře vypadat, ale ať to má ještě nějaký účel...
Nemám ráda prázdno, mám tendenci ho zaplňovat. Proto ta věčná změť papírů, tužek a sešitů na mém stole. Když ho uklidím, mám pocit, že je něco špatně. Že něco chybí. A tak začnu něco dělat - kreslit, přepisovat, nebo se klidně i učit - jen abych ten prostor zaplnila.
Protože kde je prázdno, tam se nic neděje. A kde se nic neděje, tam se nezpívá. A jak známo, dokud se zpívá, ještě se neumřelo, takže když už se nezpívá, není život.

čtvrtek 22. srpna 2013

Uninspired. Dopiče.

Prostě dneska nemám nápad. Chce se mi psát, hrozně moc by se mi chtělo napsat další takovou báseň, u které si někdo řekne "tyjo.. chci umět psát tak jako ona...)", chtěla bych si zase zašukat s Múzou... Ale nejde to. Jsem v křeči, děsně unavená, a bojím se usnout, mám strach, že se mi zas bude zdát o všech... Jako včera, v té jasné noci, když jsem viděla kočky pářit se na střeše garáže a hrozně jim záviděla tu svobodu. A taky to, že si můžou zašukat, žeáno. Ale psst.

Toužím po tvém těle, 
toužím po tvé skvělé
vůni, když se míchá
s tím, jak rychle dýcháš,
když tě ovládne chtíč
a odvlečeš si mě pryč.

Vida, tak to dnes ještě možná půjde. A možná ne... Ale napsala jsem pár veršů. To je fajn. To je moc fajn... Ne, ve skutečnosti je to napikaču. Chtěla bych se nechat obejmout, políbit, polaskat, rozmazlit... Nebo aspoň komunikovat. S někým, kdo se nezajímá jen o autíška a kostičty. S někým, kdo si nehraje s mými starými hračkami.
Včera jsem byla hodně dítě, omalovánky, stará pohádka, jejíž soundtrack umím ještě stále zpaměti, zjištění, že už nikdy nebudu zpívat, protože líp čtu... A večer se to podělalo, byla jsem dál ta, co se stará, a nikdo, ani ti, co mě nepotřebovali, neviděli, že já potřebuju je. A pak jsem seděla děsně dlouho na balkoně a koukala se na ty bílý mraky. A pak jsem chtěla jít spát, a nešlo to, myslela jsem na ty, co mi ublížili a ubližují a bylo mi mizerně a pak jsem měla takový noční můry jako už dlouho ne... A nepomohlo ani to, že jsem spala v jeho roláku.
Nemá mě kdo obejmout, políbit, pomilovat. Jsem sama a daleko. Nemůžu se podívat na filmy, na které se mám podívat, jinak se mnou nebude kamarádit. Chci být doma, ve svém městě, se svými lidmi. A místo toho jsem tu a nezbývá než čekat...
Jsem princezna ve věži. Totálně nedosažitelná, nezachránitelná, hlídaná draky, černokněžníky, kouzly, pastičkami na myši. Vždycky jsem po tom toužila. Aby pro mě přijel princ na černém koni (protože bílá se hned zafláká a navíc černá je prostě lepší.)
Jenže já vím, kdy přesně budu ze svého vězení propuštěna. Nevím, jestli je to lepší nebo horší než nemít jistotu, jestli mě někdo přijde zachránit...


...potřebuju mluvit s lidmi! Prosím...

I don't understand you...

Nerozumím ti.
Nevím, co se mi snažíš říct.
Nechápu tvá slova.
Jako bys na mě mluvil finsky. Nebo maďarsky. Nebo jedním indiánským nářečím, jehož jméno jsem zapomněla.
Je mi z toho divně.
Vždyť já vždycky všechno chápu rychle. Ale tohle ne. A věci jako tohle taky ne. Nemám na to buňky. Jsem institucializovaná. Vychovaná. Další více méně - tedy spíš méně než více - zdařilý odlitek z formy, kterou schválila naše vzdělaná společnost. Více méně. Více méně schválila. Více méně společnost. Méně než více vzdělaná.
Jo, jsme divná společnost. Prvňáky učí, co je to louka, ale nikdo je na ni místo hodiny prvouky nepustí. Nikdo není natolik osvícený - a pokud je, vyhodí ho ze školy jako pomateného alternativce. Andy Warhol tvrdil, že každé dítě je umělec. Jenže pak ho vychovají, a jen v těch nejzarputilejších ten umělec zůstane. Vždycky jsem doufala, že budu dost zarputilá. A taky dostatečně neforemná. A nepoddajná.
Bohužel jsem byla mnohem poddajnější, než bych chtěla. Nalepilo se na mě hodně omítky. Už je jen hrozně málo míst, kde je vidět dřevo trámů. Ale ty kousky, kde prosvítá, jsou posprejované odmítavými graffiti - citacemi a obrazy těch, kteří se nebáli kanců. Velké tváře, velké myšlenky, velké osobnosti. Vzory, řekl by někdo.
Jenže já si vytvářím vlastní svět, vlastní názory. A shodou okolností jsou ty názory podobné, jako názory "vzorů." Hupps.


Light night.

Dnes v noci už není
tak světlo jak včera,
když pocit, žes ve dni,
kradl se z šera...

Ale stejně je hodně světlo. Úplněk byl včera... Vlastně dneska. Ve 3:44. A byl nádherný. Viděla jsem daleko za konec zahrady, viděla jsem kostelní věž za vesnicí, viděla jsem kočky, jak souloží na střeše garáže. Jenže to je v podstatě dávno - právě teď je totiž ještě krásněji, z části i proto, že je to právě teď.
Zase po delší době vidím Velký vůz - tedy jednu jeho polovinu, protože druhá se skrývá za bílým oblakem... Ano, bílé oblaky na temně modrém nebi, spousta hvězd, a letadla je spojují čarami, tvoří obrazce a vyprávějí příběhy. Chce se mi vzlétnout a ztratit se mezi těmi hvězdami - zmizet, utéct, nevracet se a neohlížet... Jen na chvíli. Pak si uvědomím, že nepotřebuju nikam pryč. Stejně jsem sama.
Sama, neobjatá, i přes to, že mě dnes objímaly nejlepší děti pod tímhle sluncem, nepolíbená a nepochopená... Prostě sama. Toužím po doteku. Udělala bych pro něj cokoli.
A to je špatné.
Dnes bych neměla být sama. Opravdu ne, vždyť je přece opět jednadvacátého. Měla bych být spokojená a šťastná a s někým velmi konkrétním. Ale. Jsou tu jisté kontextové nepříjemnosti, že. Třeba to, že tenhle svět je plný vzdáleností.

Far across the distance
and spaces between us
I'm trying to tell you
I really need you
tonight...

pondělí 19. srpna 2013

Just another unfinishable series. Part two - "Neumím balit brka."

Sprcha, k večeři polovychladlé asijské nudle...
"Někdo tu nechal celkem dobrý hulení - dáš si?"
"Jo, docela ráda."
"Tak tady jsou papírky, ubal to prosímtě, já skočím ještě pro čokoládu."
Vstane, chce dojít do kuchyně.
"Ehm... Víš, já neumím balit brka."
"Cože?!"
Smích. Ona se začervená, on do ní šťouchne.
"Jak to, že zrovna ty, benjamínek, co není benjamínek, tohle neumí?"
"Nevím, prostě to vždycky udělal někdo jinej. Krom toho, než umřel Klíč, hulil se vždycky jeden joint dokola, až když byl dodělanej, načal se další."
"Jo, Klíč... Člověku to přijde dávno... Ale kolik to je ve skutečnosti? Dva měsíce?"
"Sedum týdnů. Vleče se to, mám pocit, že se schovávám už věky."
"Klíč si vždycky stěžoval, že si mi mladší nevážíme času, co máme. Že to, co se nám teď zdá jako věčnost, za chvíli bude jenom krátká chvilka."
"Jo, to má pravdu. Vy to asi tak nevidíte, ale... I když jsem benjamínek, vím, jak málo máme všichni času. Proto mě sere, že už tak dlouho trčím zavřená po přístěncích a sklepech, aby mě Morousi nenašli... Potřebuju zmizet z tohohle města, nejlíp i z týhle zaprděný zemičky - třeba do Anglie, tam bych se ztratila."
"Když zmizíme do Anglie, budou z nás ti nejmainstreamovější emigranti. Já navrhuju Finsko."
Zvednuté obočí.
"Ty snad umíš finsky?"
"Jo, moje máma byla Finka, fotr Dán, srala je ta věčná zima na severu, tak utekli sem. A udělali si mě, toho nejnepražštějšího pražáka."
"Zajímavý. A Finsko je prej hezký. Klidný. Možná by to šlo. Krom toho, stejně uměj dobře anglicky většinou..."
"Přesně. Ale tak to je jedno, stejně ještě nemůžem moc ven."
"Jo no."
Ticho. Ne, ne jen ticho, mlčení. To je horší. Mlčení bolí.
"Naučíš mě balit ty brka?"






sobota 17. srpna 2013

Just another unfinishable series. Part one - 'bout absurdity.

"...pohřešuje se sedmnáctiletá Kateřina R. Dívka má 160 cm, asi 60 kg, modrošedé oči a hnědé vlasy po ramena, obvykle s pěšinkou na levé straně. Na vnitřní straně levého nadloktí výrazné mateřské znaménko. Když byla minulý čtvrtek při odchodu ze školy naposledy viděna, měla na sobě vysoké šněrovací boty, dlouhou černou sukni, tmavě modrou košili, přes rameno objemnou modrou kabelku a na hlavě černý baret. Pokud jste tuto dívku od jejího zmizení někde viděli, nebo o ní máte nějaké informace, kontaktujte prosím Policii České Republiky...."
Drobná tmavovláska se natáhla k černobílému televizoru, šťouchla do vypínače a prohrábla si mokré, na ježka ostříhané vlasy. Lehla si zpátky na postel a rozhlédla se po malém, poněkud přeplněném pokojíku, kde měl přečkat několik dní, než se rozruch okolo jejího zmizení trochu utřese. Polička s knihami, noční stolek, na němž už ležel kartáček na zuby, hřeben ("Který teď v podstatě nebudu potřebovat," poznamenala v duchu ironicky), peněženka, zbrusu nový telefon, blok, penál a poloprázdná plechovka coly. Na zemi prodřený pruhovaný koberec, stěny bez obrazů, zato posprejované a polepené plakáty - Bob Marley, Beatles, John Lennon s Yoko Ono, Gándhí Máhatmá, kosočtverce, přezdívky vyvedené nejrůznějšími typy graffiti, citáty o životě, trávě a lásce vyryté do omítky obyčejnou tužkou, srdce vyvedená noži a krvavé otisky prstů... Hipísácké doupě. Místo plné symbolů protestu proti předchozí generaci.  
"Proti generaci, která právě tímhle žila a protestovala proti té před nimi... Snažíme se proti nim používat jejich vlastní zbraně. Ale přeháníme to - se vším. Se sexem, s volnými vztahy, s trávou. Dovádíme jejich nápady k dokonalosti, plníme je do detailů - přivádíme je k šílenství a totální absurditě. Rodiče, i jejich slova a filozofie."
Za tenkou umakartovou stěnou přestane téct voda, je slyšet cvaknutí kliky, pak vrznutí... Ve dveřích do kamrlíku se objeví střapatá kštice blonďatých vlasů.
"Tak, Kitty, teď tam už můžeš."
Šibalský úsměv modrých očí z pod ofiny.
"Ou maj.... Neříkej mi Kitty, nebo si to lidi začnou spojovat a nebudem se moct zdejchnout."
Hozený vypelichaný žlutý plyšák. Pes? Medvěd? Krokodýl?
"No jo no, já vím, od teď jedině Světlana... Probohy, kdo si dá takhle pitomě nápadné jméno, když chce utýct před minulostí a mít konečně klid?"
"Očividně já."
Úšklebek, porozumění. Ručník, směr koupelna, ale...
"Hele, nemohl bych ti říkat Tmo?"
"Čárlí, dělej si co chceš, třeba si na to zvyknu."

Pomoz mi, příteli...


"Ahoj?"
"Ahoj... Jakýs měla den?"
"Jo, šlo to, přijeli malí bratránci a sestřenka, teď mě půl hodiny v kuse lechtali, protože je baví můj smích - takže mě pekelně bolí břišní svaly. Co ty, jak ti je?"
"Mizerně. Bolí mě to koleno. A Alice..."
"Co se zase stalo mezi váma dvěma?"
"Možná to ani neřeš..."
"Víš, že nevyzvídám. A doufám, že taky víš, že mi můžeš říct cokoli. Budu se tě snažit pochopit a budu se snažit ti pomoct."
"Dík... Já nevím..."
"Když nevíš, nech si poradit, říkávala moje babička."
"Hmm... Možná časem... Někdy... Potřebuju to zpracovat..."

"Hele...?"
"Rozmyslel sis to?"
"Nejspíš jo."
"Tak sem s tím. Uvidíš, ať je to cokoli, bude ti líp, když to ze sebe dostaneš."
"Hmm... Alice... Ona znova spala se svým bývalým, přišla za mnou a začala mi vykládat, jak to bylo skvělý a jak si to užila... Já prostě nevím, jestli nechápe, jak moc mě bolí, když mi tohle říká, nebo co..."
"A řekls jí, co to s tebou dělá?"
"Mno... Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona prohlásila, že jsem citlivka a že si neumím stát za svým slovem, urazila se a někam vypadla... Je dost možný, že právě za Jakubem..."
"Počkat - že ty si neumíš stát za svým - došlo od doby před...Kdy to bylo? Půl roku zpátky?"
"Tak nějak."
"Hm. Dohoda se od té doby měnila?"
"Ne, pokud vím..."
"Tak kdo si v tom případě nestojí za svým?! Vždyť ti slíbila, že na oplátku za to, že nebudeš řešit její občasnou nevěru, ona nebude hned po tom chodit za tebou, a hlavně že tě nebude mučit tím, co se přesně dělo... Mám pocit, že snad řekla i že se bude snažit zařídit, aby ses o tom ve většině případů nedověděl."
"Jo, tak nějak to bylo... Jenže byl slib, a teď, za půl roku - tradá - nepochopitelná zrada... Už jí chybí jenom si ho přitáhnout do naší ložnice."
"Já zas jednou položím tu tvojí nenáviděnou a hloupou otázku - proč se s ní proboha nerozejdeš, když tě takhle ničí a ubližuje ti - nejspíš schválně."
"Protože ty chvíle, kdy spolu vaříme, kdy se strašně opijeme a pak se podporujeme při kocovinách, kdy se milujeme, kdy mě požádá, abych jí umyl vlasy nebo poškrábal záda... To za to stojí. Hrozně moc mi důvěřuje. A já jí v podstatě taky..."
"Hm... To vypadá, jako by v tobě viděla všechno porozumění, po kterém touží - chlastací kamarád, nejlepší přítelkyně, kadeřnice, bratr, ochránce, milenec, manžel... Jenže to jeden člověk nemůže zvládnout, pokud chce zůstat příčetný!"
"Proč by ne? Protože to já nezvládám?"
"Ne. Protože já to nezvládám taky."
"Ale tak ty to máš trochu jinak. Ty to zvládáš, ale abys to zvládala, potřebuješ čerpat sílu i jinde než u něj. Potřebuješ k životu víc mužů než jednoho. Víc inspirace. Víc proudů, víc náhod, víc intenzivních prožitků, než ti může dát jeden. Ty jsi jiná než ona - myslíš si, že chtít po jednom muži, aby ti byl vším, co potřebuješ, je příliš - a tak to máš rozdělené... Jenže jejich role se občas trochu prolínají."
"No... Jo no. Ale tak... To je jiná pohádka, žeano..."
"Tys už zase stála v tom okně v druhém patře a přemýšlela, že skočíš, viď?"
"Doháje, jak to, že to víš?"

"Pohádka. Tohle slovo jsi použila, když jsi mluvila o tom, že tak moc důvěřuješ Devilovi, že právě jeho byt je jediné místo, kde bys dokázala spáchat sebevraždu. Kde bys dokázala dojít takového klidu a takové síly duše, abys to opravdu udělala."
"Víš, takhle už to není... Dneska jsme šli po tunelu z Čerňáku na Rajdu. Proti nám parta opilých děcek, několik z nich onožovaní holohlaví kokůtci. V tu chvíli jsem věděla, že kdyby začali dělat bordel a otravovat, bránila bych já jeho - on by mě pak sice nejspíš musel zachraňovat, ale... S klidem v srdci bych zemřela, kdybych mu tím měla zachránit život."
"No, když myslíš... Ale nehazarduj zbytečně se svým životem - buď efektivní, pokud možno."
"Ano, pane praktický. Neboj, až ho budu zachraňovat od utonutí, a vlny nás budou hnát na skály, natočím ho proti nim."
"Ou maj... Zlá, ironická holko."
"Jo, taková jsem. Ještě na sobectví jsi zapomněl. A na to, že dělám průsery, úplně zbytečně. Každopádně co uděláš s tou Alicí?"
"Nemám ponětí. Zkusím jí to ještě jedou vysvětlit. Nebo nevím. Mám strach, že o ni přijdu, když ji obviním, že dělá přesně to, co slíbila, že dělat nebude..."
"Ta holka vůbec nehraje fér. Používá všechny páky, aby tě k sobě připoutala, plus tě vydírá, protože má čím, a pak ti ještě ublíží, protože může. Dělej jak myslíš, ale já na tvém místě..."
"Odpoutat se od ní bude strašně bolet... Pomůžeš mi?"

čtvrtek 15. srpna 2013

Rozstřípkovaná a přeslepovaná

Jsem na střípky. Rozbitá jako porcelánová mrkací panna, se kterou jsem si nikdy nesměla hrát. Rozmlácená kladivem. Rozdupaná na malinké kousky, na kulaté střípky, co neřežou, jako ty v Pelíšcích.
Ležím si tak na podlaze v koupelně, nejsem schopná se pohnout, po nahých zádech mi stéká ledový pot a obličej mi bledne a šedne děsnou bolestí. Na prsou cítím šílený tlak, magnetický chlapec neudržel kovadlinu a pustil ji na mě. A tatínek má nervy - že to on nezvládl, a že mě ublížil. A proto na mě řve.

Chtěla bych si dát sprchu, teplou, něžnou... Ale to by mě musel někdo položit do vany a pustit vodu. Nikdo tu není. Nikdo mi nepomůže. Mám strach, že když budu bydlet sama, něco takového se mi stane a já prostě umřu. Ne proto, že by to, co se mi děje, bylo smrtelné. Umřu strachem z toho, že umřu a najdou mě, až když začnu smrdět.
Bolí to, hrozně moc to bolí. Chce se mi umřít, chce se mi už nic necítit - ani štěstí nestojí za takovou bolest. Jako by mě něco trhalo zevnitř. Asi takhle. Vevnitř, pod vším tím utrpením, možná je něco krásného, ale to, co to se mnou udělá, je nenávratné, neodčinitelné a neskutečně strašné.


Hmm... Myslím, že to konečně přestává. Po hodině, která byla dlouhá tisíc let. Dokážu se alespoň posadit? Ne... To nic, to nic, malá. Tak se tam doplazíš, co ti zbývá. A nezapomeň tu kýbl, kdyby ti v posteli začalo být zle. Budeš dobrá, budeš oukej...

Cestou omylem potkám zrcadlo. Mastné vlasy padají okolo bledého, zpoceného obličeje, na ňadrech zasychá krev z prokousnutého rtu, ta ubožačka v odraze se třese jako osika a musí si každou chvíli lehnout na zem, aby překonala těch pět metrů od záchodové mísy na oranžově povlečené lůžko. Je ubohá, hnusí se mi. Překonám odpor a z posledních sil jí pomůžu vylézt do postele.
Usni, maličká... Usni a zaspi to, bude líp... Ráno jistě bude líp...