sobota 31. srpna 2013

"Co se děje?" "Umírám."

Říkal jsi, že jako porotci by ti to určitě nestačilo. Že by bylo potřeba to ještě rozpracovat. Předělat. Domyslet.

Ne, nehrozí – já píšu přesně takhle. Nechávám čtenáře přemýšlet, jak to bude dál, pokud vůbec. Tím to hasne. Třeba za čtyři roky napíšu další díl. Nebo za deset, koneckonců je to jedno. I když, kdo ví, jestli za deset let budu ještě psát... Ale asi ano – zas tak rychle se mi odcházet nechce, a bez psaní bych odešla velmi rychle. Myslím.

Dívala jsem se včera na nějaký strašlivý doják s tou herečkou, co hrála dceru v MammaMia. Jo, nechce se mi hledat jméno, vlastně se mi ani nechce to vědět – není to důležité. Podstatné je, že kromě jedné jediné scény mě to neinspirovalo naprosto k ničemu.
Dobře, kromě jedné scény a pak momentu, kdy se vyspala se svým milovaným vojákem v koňské stáji – měl krásná záda a na nich pihy. Tak jsem se rozhodla, že časem – až se mi zas bude chtít – napíšu nějakou pěknou povídku o vojákovi a motorkářce ve stáji.
Ale o tom jsem nechtěla – to jen mé úchylné já prohlásilo, že jestli mu nedám slovo, tak mi způsobí další depku. O čem jsem chtěla mluvit je scéna, která vypadá asi takhle:
Zlato, copak se děje?“
Umírám, Johne...“
Pak se tomu oba začnou smát a on jí vyčte, že to není vtipné.
Překvapilo mě to – čekala jsem, že z ní vypadne, jak umírá, protože se musejí rozloučit a jak nechce odjet a tak dál. Ale ne. Ona si dělala srandu. Skvělé.
Zaujalo mě to. Co kdybych jednou tohle udělala já některému ze svých blízkých přátel, nebo mému muži? Jak by to vypadalo? Jaké by to bylo? A jak dlouho bych dokázala hrát, že mé „Umírám.“ není jen vtip?

úterý 27. srpna 2013

Epic story? No, not really...

Běžíš. Utíkáš. Zdrháš.
Sípeš, přemýšlíš, kolik nádechů ještě vydrží tvoje plíce, než prasknou. Doufáš, že nezakopneš o některý z kořenů, a neskončíš zkroucený na zemi, neschopný pokračovat... Ale doufáš marně.
Nebyl to kořen, ale kámen, na hraně ostrý, takže ti krev teče nejen z odřených dlaní a kolen, ale i z dlouhé rány na lýtku. Teče a voní. A láká šelmy.
Zase se opatrně postavíš a zkusmo zatížíš zraněnou nohu... Zašklebíš se. Tohle bude pekelně bolet, ale... Musíš dál, musíš!
Krok, druhý, třetí... Pomalu si zvykáš na bolest a snažíš se pokračovat co nejrychleji. Máš strach, a pocit, že na zádech cítíš pohledy lesních lidí, sílí...

Její dech. Její horký dech, její chtivé ruce, její známá vůně a hebké vlasy... A na kůži třpytivý prach noci zasvěcené jen vám dvěma, na rtech její sladké jméno, neslyšně šeptané v polibcích. Krásná noc, chladná, čistá, skvělá...
"Princezno, jeho veličenstvo, váš otec, si naléhavě žádá vaši návštěvu!"
"Kreténe, právě teď?!" 
Strach. Zmatek. Horečnaté hledání. Panika. Ukrýt všechno, co by tam po tobě mohlo zbýt. A slézt po okapu. Jako v pohádce? Kdepak, tohle je fraška.
Tedy, byla. Dole zahradník. Ale ne ten, kterého jsi vždy potkával, ne ten, který vás chránil a kryl, ne ten, který vám smlouval dostaveníčka v javorové aleji. Kdepak. Jeho syn - namyšlený kariérista, drzá, odporná, sobecká svině.
"Stráže! Byl v princezniných komnatách!!!"
Horor. Běžíš. Utíkáš. Přeskakuješ záhony. Pak už ne, zpomaluje tě to. Zdrháš. Je jedno, že tě všichni vidí, je jedno, že jsi jen v kalhotách a košili, bez klobouku, boty v ruce, je jedno, že všichni vědí, kdo jsi. Vědět mohou, ale když tě nechytí, k ničemu jim to nebude...
Konečně. Zeď, co odděluje zahradu od lesa. A v ní, pod břečťanem, průchod. Ano, klišé. Projdeš jím, a znovu se rozběhneš. A pak ten kámen, uprostřed lesa, už příliš daleko na to, aby tě někdo našel... Snažíš se jít tiše, abys je dál nepobuřoval. Ale teče ti krev, a to je to nejhorší, co se ti tu může stát. Tobě, člověku, teče krev... Krev, po které prahnou.

Je ticho. Možná trochu zlověstné, ale jinak veskrze klidné a... Tiché. Mírumilovné? To jistě ne. Vždyť pokrývá spolu se sněhem několik těl, zkrvavených a zkroucených v agonickém konci. Rušíš ho jen ty - svým dechem a tlukotem srdce. A tím, jak kapky krve opouštějí čepel nože, dopadají do prachu a barví sníh.

Dnes se všechno mění. Přistihli tě. Přištihli tě s ní, s tvou kráskou...Už se nemůžeš vrátit. Tím spíš, že jsi kvůli ní zabil. Kvůli ní? Ne, kvůli sobě. Abys mohl dál žít. Aby sis mohl dál v sobě nést vzpomínku na její žár... Přijde jiná, jako tolikrát. A bude stejně krásná, žádoucí a chtivá... Možná i víc...

pondělí 26. srpna 2013

Já, tedy děvka

Trocha chuti na sex stačí,
aby psali muži starší,
že mrcha jsem a provokuju,
a zlobím, i když si hraju...

V odpověď nevinný pohled
- smíchu plné dráty jsou hned -
vždyť sdílená radost i strasti
pomáhají k něžné slasti.

Jistě, jasně, baví mě to,
a rozhodně stojí za to
výrazy ve vašich tvářích
- jen představy - ty však stačí...

Ano, i teď vás pobízím,
aby z hodného se stal zlý.
Jednou na tyhle hry pojdu,
ale nejdřív nahá projdu
se po molu pro Bohyně...
V mých drápech trápí se, hyne
každý, kdo touží po doteku,
horkých rtech, zrychleném dechu...

Slova mocným nástrojem jsou,
v nich ukrývám všechnu moc svou,
schopnost ublížit i hladit,
život zamotat, osladit...

Já, básnířka, inspirace
pro básníky, muže, herce,
krásná, krutá, mrcha hravá...
Pro někoho snad i kráva...

Taková jsem a dál budu
- otrokyně svého bludu,
jenž říká, že můžu všechno...
Umřu sama, v duši peklo...

neděle 25. srpna 2013

Pláč

Nejhlubší pláč je když slzy stékají
po hrdle, taky když mezi rty padají,
když jediné, co ruší svaté ticho
je prastarých stojacích hodin tikot,
nikoli vzlyky, ten hysterický pláč
na který říká se "Breč, děvče. Jen plač,
uleví se ti a zase bude líp..."

Svůdkyně

Sklenice rudého vína
přiložena k rudým rtům
a rudý lak na nehtech...
Ne, vlastně modrý.
Úsměvy nesmělé
(to ale jen na oko)
rozdává kolem sebe.

Nádherné šaty má,
samý satén...
Rukavičky z krajky,
střevíčky ze skla
a perel kolem krku
jako slz na tvářích,
když si jí nevšímají.

Tančívá bosa
a nejraději nahá by byla,
však na ples se nestydlivost nehodí
a tak jen bosa.
A smává se strachu
tanečníků a mužů
že pošlapou ji.

A taky se směje
když na věk se jí ptají
"Copak ti je šestnáct,
že musíš být o půlnoci doma?"
A ona odpovídá
pravdivě a se smíchem
že ano, tolik mi je.

Ví, že nebudou jí věřit,
že budou dál chtít,
aby jí bylo třiadvacet
jako doteď
a ona se tak bude chovat
protože už není mladá...
Nikdy nebyla.




sobota 24. srpna 2013

První nerýmovaná báseň. Pokus o ni.

Chtěla bych psát básně,
které se nebudou rýmovat.
Jako ty tvé,
jako ty, které
mě tak fascinují.

A budu je psát perem.
Opravdovým, plnicím,
za osum tisíc.
A budou skvělé,
jako ta o tanečnících.

Věřím, že jednou
napíšu díru do oblohy
do vesmíru
možná do světa
a vzbudím obdiv.

Připadám si jako Bella... A čekám.

Bella: Now I'm afraid.
Edward: Good.
Bella: I'm not afraid of you, I'm only afraid of losing you. I feel like you're going to disappear. 
Edward: You don't know how long I've waited for you. And so the lion fell in love with the lamb.

- Stephenie Meyer: Twilight


Jo, tohle je přesně můj pocit. Dostal ses mi pekelně hluboko pod kůži. Tak hluboko, že se bojím, abychom nezjistili, že si vlastně nerozumíme a že to, co jsme budovali, se hroutí jako domeček z karet.
Jsme od sebe daleko - a já, naprosto absurdně, mám strach, že je ti beze mě líp. Doteď mě to nikdy nenapadlo, a myslela jsem si, že mě to ani nikdy nenapadne... Ale iracionalitě neporučíš. Naprosto seriózně mě v jeden moment napadlo, jestli ti na LŠL nebylo tak dobře proto, že jsem tam nebyla já. Myslím, že to tak není. Myslím. Nebo spíš doufám?
No, nic jiného mi nezbývá. A tak doufám a čekám, až budu s tebou, a budu moct zjistit, jestli ti se mnou ještě pořád je tak dobře jako předtím. Čekám, až budeme moct čelit dlouhým nocím (nebo spíš odpoledním) a až nebudeme muset jen snít o objetí a polibku.
Jsem patetická.
A lehce přeslazená - jako Twilight. Asi se na něj v nejbližší době podívám. Zas jednou v té děsné kvalitě. Ano, je to možná brak - ale brak, který se mi tak trochu líbí.

pátek 23. srpna 2013

Raději budu mít kolem sebe prázdno, než zbytečnosti. Nebo ne?

Sedím, zírám do prázdna a připadá mi, že jsem modrá. Že jsem ztratila vlastní barvy a odrážím ty modré zdi a závěsy kolem sebe. I rty mám modré, když se podívám do zrcadla - ty rty, na kterých si tak zakládám a které mám tak moc ráda. Dívám se okolo sebe na věci. Na vypínače na zdi, na lustr, na obrazy... Proč lidé mají na stěnách pověšené obrazy? K čemu? A proč nemají v policích knihy, ale lapače prachu v podobě porcelánových slonů, památečních hrnků, štamprlat a váziček? K čemu to všechno je? Vždyť hodnota těch věcí je... Mizivá. Když se nepoužívají.
Ano, když ještě byl děda a každou neděli se pilo z některé sady sklenic, mělo smysl je mít v obýváku na policích nad televizí. Ale teď? Když jediný moment, kdy je někdo sundá, je, když je potřeba je oprášit... Zbytečné, otravné harampádí. V podstatě.
Vždyť i moje sbírka porcelánových zvířátek je od stěhování v krabici v nejspodnějším šuplíku komody. Proč? Protože nejdřív se mi to nechtělo vybalovat, a pak jsem zjistila, že ty věci nemám kam dát. Hořejšek komody mám založený krabicemi s cetkami a šminkami. Věci, z nichž některé vytáhnu jen jednou za čas ke konkrétním šatům, v jedné krabičce, zbytek průběžně nošený v krabici druhé. Používám je. Ty krabice jsou hezké, pomalované. Ano, může to dobře vypadat, ale ať to má ještě nějaký účel...
Nemám ráda prázdno, mám tendenci ho zaplňovat. Proto ta věčná změť papírů, tužek a sešitů na mém stole. Když ho uklidím, mám pocit, že je něco špatně. Že něco chybí. A tak začnu něco dělat - kreslit, přepisovat, nebo se klidně i učit - jen abych ten prostor zaplnila.
Protože kde je prázdno, tam se nic neděje. A kde se nic neděje, tam se nezpívá. A jak známo, dokud se zpívá, ještě se neumřelo, takže když už se nezpívá, není život.

čtvrtek 22. srpna 2013

Uninspired. Dopiče.

Prostě dneska nemám nápad. Chce se mi psát, hrozně moc by se mi chtělo napsat další takovou báseň, u které si někdo řekne "tyjo.. chci umět psát tak jako ona...)", chtěla bych si zase zašukat s Múzou... Ale nejde to. Jsem v křeči, děsně unavená, a bojím se usnout, mám strach, že se mi zas bude zdát o všech... Jako včera, v té jasné noci, když jsem viděla kočky pářit se na střeše garáže a hrozně jim záviděla tu svobodu. A taky to, že si můžou zašukat, žeáno. Ale psst.

Toužím po tvém těle, 
toužím po tvé skvělé
vůni, když se míchá
s tím, jak rychle dýcháš,
když tě ovládne chtíč
a odvlečeš si mě pryč.

Vida, tak to dnes ještě možná půjde. A možná ne... Ale napsala jsem pár veršů. To je fajn. To je moc fajn... Ne, ve skutečnosti je to napikaču. Chtěla bych se nechat obejmout, políbit, polaskat, rozmazlit... Nebo aspoň komunikovat. S někým, kdo se nezajímá jen o autíška a kostičty. S někým, kdo si nehraje s mými starými hračkami.
Včera jsem byla hodně dítě, omalovánky, stará pohádka, jejíž soundtrack umím ještě stále zpaměti, zjištění, že už nikdy nebudu zpívat, protože líp čtu... A večer se to podělalo, byla jsem dál ta, co se stará, a nikdo, ani ti, co mě nepotřebovali, neviděli, že já potřebuju je. A pak jsem seděla děsně dlouho na balkoně a koukala se na ty bílý mraky. A pak jsem chtěla jít spát, a nešlo to, myslela jsem na ty, co mi ublížili a ubližují a bylo mi mizerně a pak jsem měla takový noční můry jako už dlouho ne... A nepomohlo ani to, že jsem spala v jeho roláku.
Nemá mě kdo obejmout, políbit, pomilovat. Jsem sama a daleko. Nemůžu se podívat na filmy, na které se mám podívat, jinak se mnou nebude kamarádit. Chci být doma, ve svém městě, se svými lidmi. A místo toho jsem tu a nezbývá než čekat...
Jsem princezna ve věži. Totálně nedosažitelná, nezachránitelná, hlídaná draky, černokněžníky, kouzly, pastičkami na myši. Vždycky jsem po tom toužila. Aby pro mě přijel princ na černém koni (protože bílá se hned zafláká a navíc černá je prostě lepší.)
Jenže já vím, kdy přesně budu ze svého vězení propuštěna. Nevím, jestli je to lepší nebo horší než nemít jistotu, jestli mě někdo přijde zachránit...


...potřebuju mluvit s lidmi! Prosím...

I don't understand you...

Nerozumím ti.
Nevím, co se mi snažíš říct.
Nechápu tvá slova.
Jako bys na mě mluvil finsky. Nebo maďarsky. Nebo jedním indiánským nářečím, jehož jméno jsem zapomněla.
Je mi z toho divně.
Vždyť já vždycky všechno chápu rychle. Ale tohle ne. A věci jako tohle taky ne. Nemám na to buňky. Jsem institucializovaná. Vychovaná. Další více méně - tedy spíš méně než více - zdařilý odlitek z formy, kterou schválila naše vzdělaná společnost. Více méně. Více méně schválila. Více méně společnost. Méně než více vzdělaná.
Jo, jsme divná společnost. Prvňáky učí, co je to louka, ale nikdo je na ni místo hodiny prvouky nepustí. Nikdo není natolik osvícený - a pokud je, vyhodí ho ze školy jako pomateného alternativce. Andy Warhol tvrdil, že každé dítě je umělec. Jenže pak ho vychovají, a jen v těch nejzarputilejších ten umělec zůstane. Vždycky jsem doufala, že budu dost zarputilá. A taky dostatečně neforemná. A nepoddajná.
Bohužel jsem byla mnohem poddajnější, než bych chtěla. Nalepilo se na mě hodně omítky. Už je jen hrozně málo míst, kde je vidět dřevo trámů. Ale ty kousky, kde prosvítá, jsou posprejované odmítavými graffiti - citacemi a obrazy těch, kteří se nebáli kanců. Velké tváře, velké myšlenky, velké osobnosti. Vzory, řekl by někdo.
Jenže já si vytvářím vlastní svět, vlastní názory. A shodou okolností jsou ty názory podobné, jako názory "vzorů." Hupps.


Light night.

Dnes v noci už není
tak světlo jak včera,
když pocit, žes ve dni,
kradl se z šera...

Ale stejně je hodně světlo. Úplněk byl včera... Vlastně dneska. Ve 3:44. A byl nádherný. Viděla jsem daleko za konec zahrady, viděla jsem kostelní věž za vesnicí, viděla jsem kočky, jak souloží na střeše garáže. Jenže to je v podstatě dávno - právě teď je totiž ještě krásněji, z části i proto, že je to právě teď.
Zase po delší době vidím Velký vůz - tedy jednu jeho polovinu, protože druhá se skrývá za bílým oblakem... Ano, bílé oblaky na temně modrém nebi, spousta hvězd, a letadla je spojují čarami, tvoří obrazce a vyprávějí příběhy. Chce se mi vzlétnout a ztratit se mezi těmi hvězdami - zmizet, utéct, nevracet se a neohlížet... Jen na chvíli. Pak si uvědomím, že nepotřebuju nikam pryč. Stejně jsem sama.
Sama, neobjatá, i přes to, že mě dnes objímaly nejlepší děti pod tímhle sluncem, nepolíbená a nepochopená... Prostě sama. Toužím po doteku. Udělala bych pro něj cokoli.
A to je špatné.
Dnes bych neměla být sama. Opravdu ne, vždyť je přece opět jednadvacátého. Měla bych být spokojená a šťastná a s někým velmi konkrétním. Ale. Jsou tu jisté kontextové nepříjemnosti, že. Třeba to, že tenhle svět je plný vzdáleností.

Far across the distance
and spaces between us
I'm trying to tell you
I really need you
tonight...

pondělí 19. srpna 2013

Just another unfinishable series. Part two - "Neumím balit brka."

Sprcha, k večeři polovychladlé asijské nudle...
"Někdo tu nechal celkem dobrý hulení - dáš si?"
"Jo, docela ráda."
"Tak tady jsou papírky, ubal to prosímtě, já skočím ještě pro čokoládu."
Vstane, chce dojít do kuchyně.
"Ehm... Víš, já neumím balit brka."
"Cože?!"
Smích. Ona se začervená, on do ní šťouchne.
"Jak to, že zrovna ty, benjamínek, co není benjamínek, tohle neumí?"
"Nevím, prostě to vždycky udělal někdo jinej. Krom toho, než umřel Klíč, hulil se vždycky jeden joint dokola, až když byl dodělanej, načal se další."
"Jo, Klíč... Člověku to přijde dávno... Ale kolik to je ve skutečnosti? Dva měsíce?"
"Sedum týdnů. Vleče se to, mám pocit, že se schovávám už věky."
"Klíč si vždycky stěžoval, že si mi mladší nevážíme času, co máme. Že to, co se nám teď zdá jako věčnost, za chvíli bude jenom krátká chvilka."
"Jo, to má pravdu. Vy to asi tak nevidíte, ale... I když jsem benjamínek, vím, jak málo máme všichni času. Proto mě sere, že už tak dlouho trčím zavřená po přístěncích a sklepech, aby mě Morousi nenašli... Potřebuju zmizet z tohohle města, nejlíp i z týhle zaprděný zemičky - třeba do Anglie, tam bych se ztratila."
"Když zmizíme do Anglie, budou z nás ti nejmainstreamovější emigranti. Já navrhuju Finsko."
Zvednuté obočí.
"Ty snad umíš finsky?"
"Jo, moje máma byla Finka, fotr Dán, srala je ta věčná zima na severu, tak utekli sem. A udělali si mě, toho nejnepražštějšího pražáka."
"Zajímavý. A Finsko je prej hezký. Klidný. Možná by to šlo. Krom toho, stejně uměj dobře anglicky většinou..."
"Přesně. Ale tak to je jedno, stejně ještě nemůžem moc ven."
"Jo no."
Ticho. Ne, ne jen ticho, mlčení. To je horší. Mlčení bolí.
"Naučíš mě balit ty brka?"






sobota 17. srpna 2013

Just another unfinishable series. Part one - 'bout absurdity.

"...pohřešuje se sedmnáctiletá Kateřina R. Dívka má 160 cm, asi 60 kg, modrošedé oči a hnědé vlasy po ramena, obvykle s pěšinkou na levé straně. Na vnitřní straně levého nadloktí výrazné mateřské znaménko. Když byla minulý čtvrtek při odchodu ze školy naposledy viděna, měla na sobě vysoké šněrovací boty, dlouhou černou sukni, tmavě modrou košili, přes rameno objemnou modrou kabelku a na hlavě černý baret. Pokud jste tuto dívku od jejího zmizení někde viděli, nebo o ní máte nějaké informace, kontaktujte prosím Policii České Republiky...."
Drobná tmavovláska se natáhla k černobílému televizoru, šťouchla do vypínače a prohrábla si mokré, na ježka ostříhané vlasy. Lehla si zpátky na postel a rozhlédla se po malém, poněkud přeplněném pokojíku, kde měl přečkat několik dní, než se rozruch okolo jejího zmizení trochu utřese. Polička s knihami, noční stolek, na němž už ležel kartáček na zuby, hřeben ("Který teď v podstatě nebudu potřebovat," poznamenala v duchu ironicky), peněženka, zbrusu nový telefon, blok, penál a poloprázdná plechovka coly. Na zemi prodřený pruhovaný koberec, stěny bez obrazů, zato posprejované a polepené plakáty - Bob Marley, Beatles, John Lennon s Yoko Ono, Gándhí Máhatmá, kosočtverce, přezdívky vyvedené nejrůznějšími typy graffiti, citáty o životě, trávě a lásce vyryté do omítky obyčejnou tužkou, srdce vyvedená noži a krvavé otisky prstů... Hipísácké doupě. Místo plné symbolů protestu proti předchozí generaci.  
"Proti generaci, která právě tímhle žila a protestovala proti té před nimi... Snažíme se proti nim používat jejich vlastní zbraně. Ale přeháníme to - se vším. Se sexem, s volnými vztahy, s trávou. Dovádíme jejich nápady k dokonalosti, plníme je do detailů - přivádíme je k šílenství a totální absurditě. Rodiče, i jejich slova a filozofie."
Za tenkou umakartovou stěnou přestane téct voda, je slyšet cvaknutí kliky, pak vrznutí... Ve dveřích do kamrlíku se objeví střapatá kštice blonďatých vlasů.
"Tak, Kitty, teď tam už můžeš."
Šibalský úsměv modrých očí z pod ofiny.
"Ou maj.... Neříkej mi Kitty, nebo si to lidi začnou spojovat a nebudem se moct zdejchnout."
Hozený vypelichaný žlutý plyšák. Pes? Medvěd? Krokodýl?
"No jo no, já vím, od teď jedině Světlana... Probohy, kdo si dá takhle pitomě nápadné jméno, když chce utýct před minulostí a mít konečně klid?"
"Očividně já."
Úšklebek, porozumění. Ručník, směr koupelna, ale...
"Hele, nemohl bych ti říkat Tmo?"
"Čárlí, dělej si co chceš, třeba si na to zvyknu."

Pomoz mi, příteli...


"Ahoj?"
"Ahoj... Jakýs měla den?"
"Jo, šlo to, přijeli malí bratránci a sestřenka, teď mě půl hodiny v kuse lechtali, protože je baví můj smích - takže mě pekelně bolí břišní svaly. Co ty, jak ti je?"
"Mizerně. Bolí mě to koleno. A Alice..."
"Co se zase stalo mezi váma dvěma?"
"Možná to ani neřeš..."
"Víš, že nevyzvídám. A doufám, že taky víš, že mi můžeš říct cokoli. Budu se tě snažit pochopit a budu se snažit ti pomoct."
"Dík... Já nevím..."
"Když nevíš, nech si poradit, říkávala moje babička."
"Hmm... Možná časem... Někdy... Potřebuju to zpracovat..."

"Hele...?"
"Rozmyslel sis to?"
"Nejspíš jo."
"Tak sem s tím. Uvidíš, ať je to cokoli, bude ti líp, když to ze sebe dostaneš."
"Hmm... Alice... Ona znova spala se svým bývalým, přišla za mnou a začala mi vykládat, jak to bylo skvělý a jak si to užila... Já prostě nevím, jestli nechápe, jak moc mě bolí, když mi tohle říká, nebo co..."
"A řekls jí, co to s tebou dělá?"
"Mno... Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona prohlásila, že jsem citlivka a že si neumím stát za svým slovem, urazila se a někam vypadla... Je dost možný, že právě za Jakubem..."
"Počkat - že ty si neumíš stát za svým - došlo od doby před...Kdy to bylo? Půl roku zpátky?"
"Tak nějak."
"Hm. Dohoda se od té doby měnila?"
"Ne, pokud vím..."
"Tak kdo si v tom případě nestojí za svým?! Vždyť ti slíbila, že na oplátku za to, že nebudeš řešit její občasnou nevěru, ona nebude hned po tom chodit za tebou, a hlavně že tě nebude mučit tím, co se přesně dělo... Mám pocit, že snad řekla i že se bude snažit zařídit, aby ses o tom ve většině případů nedověděl."
"Jo, tak nějak to bylo... Jenže byl slib, a teď, za půl roku - tradá - nepochopitelná zrada... Už jí chybí jenom si ho přitáhnout do naší ložnice."
"Já zas jednou položím tu tvojí nenáviděnou a hloupou otázku - proč se s ní proboha nerozejdeš, když tě takhle ničí a ubližuje ti - nejspíš schválně."
"Protože ty chvíle, kdy spolu vaříme, kdy se strašně opijeme a pak se podporujeme při kocovinách, kdy se milujeme, kdy mě požádá, abych jí umyl vlasy nebo poškrábal záda... To za to stojí. Hrozně moc mi důvěřuje. A já jí v podstatě taky..."
"Hm... To vypadá, jako by v tobě viděla všechno porozumění, po kterém touží - chlastací kamarád, nejlepší přítelkyně, kadeřnice, bratr, ochránce, milenec, manžel... Jenže to jeden člověk nemůže zvládnout, pokud chce zůstat příčetný!"
"Proč by ne? Protože to já nezvládám?"
"Ne. Protože já to nezvládám taky."
"Ale tak ty to máš trochu jinak. Ty to zvládáš, ale abys to zvládala, potřebuješ čerpat sílu i jinde než u něj. Potřebuješ k životu víc mužů než jednoho. Víc inspirace. Víc proudů, víc náhod, víc intenzivních prožitků, než ti může dát jeden. Ty jsi jiná než ona - myslíš si, že chtít po jednom muži, aby ti byl vším, co potřebuješ, je příliš - a tak to máš rozdělené... Jenže jejich role se občas trochu prolínají."
"No... Jo no. Ale tak... To je jiná pohádka, žeano..."
"Tys už zase stála v tom okně v druhém patře a přemýšlela, že skočíš, viď?"
"Doháje, jak to, že to víš?"

"Pohádka. Tohle slovo jsi použila, když jsi mluvila o tom, že tak moc důvěřuješ Devilovi, že právě jeho byt je jediné místo, kde bys dokázala spáchat sebevraždu. Kde bys dokázala dojít takového klidu a takové síly duše, abys to opravdu udělala."
"Víš, takhle už to není... Dneska jsme šli po tunelu z Čerňáku na Rajdu. Proti nám parta opilých děcek, několik z nich onožovaní holohlaví kokůtci. V tu chvíli jsem věděla, že kdyby začali dělat bordel a otravovat, bránila bych já jeho - on by mě pak sice nejspíš musel zachraňovat, ale... S klidem v srdci bych zemřela, kdybych mu tím měla zachránit život."
"No, když myslíš... Ale nehazarduj zbytečně se svým životem - buď efektivní, pokud možno."
"Ano, pane praktický. Neboj, až ho budu zachraňovat od utonutí, a vlny nás budou hnát na skály, natočím ho proti nim."
"Ou maj... Zlá, ironická holko."
"Jo, taková jsem. Ještě na sobectví jsi zapomněl. A na to, že dělám průsery, úplně zbytečně. Každopádně co uděláš s tou Alicí?"
"Nemám ponětí. Zkusím jí to ještě jedou vysvětlit. Nebo nevím. Mám strach, že o ni přijdu, když ji obviním, že dělá přesně to, co slíbila, že dělat nebude..."
"Ta holka vůbec nehraje fér. Používá všechny páky, aby tě k sobě připoutala, plus tě vydírá, protože má čím, a pak ti ještě ublíží, protože může. Dělej jak myslíš, ale já na tvém místě..."
"Odpoutat se od ní bude strašně bolet... Pomůžeš mi?"

čtvrtek 15. srpna 2013

Rozstřípkovaná a přeslepovaná

Jsem na střípky. Rozbitá jako porcelánová mrkací panna, se kterou jsem si nikdy nesměla hrát. Rozmlácená kladivem. Rozdupaná na malinké kousky, na kulaté střípky, co neřežou, jako ty v Pelíšcích.
Ležím si tak na podlaze v koupelně, nejsem schopná se pohnout, po nahých zádech mi stéká ledový pot a obličej mi bledne a šedne děsnou bolestí. Na prsou cítím šílený tlak, magnetický chlapec neudržel kovadlinu a pustil ji na mě. A tatínek má nervy - že to on nezvládl, a že mě ublížil. A proto na mě řve.

Chtěla bych si dát sprchu, teplou, něžnou... Ale to by mě musel někdo položit do vany a pustit vodu. Nikdo tu není. Nikdo mi nepomůže. Mám strach, že když budu bydlet sama, něco takového se mi stane a já prostě umřu. Ne proto, že by to, co se mi děje, bylo smrtelné. Umřu strachem z toho, že umřu a najdou mě, až když začnu smrdět.
Bolí to, hrozně moc to bolí. Chce se mi umřít, chce se mi už nic necítit - ani štěstí nestojí za takovou bolest. Jako by mě něco trhalo zevnitř. Asi takhle. Vevnitř, pod vším tím utrpením, možná je něco krásného, ale to, co to se mnou udělá, je nenávratné, neodčinitelné a neskutečně strašné.


Hmm... Myslím, že to konečně přestává. Po hodině, která byla dlouhá tisíc let. Dokážu se alespoň posadit? Ne... To nic, to nic, malá. Tak se tam doplazíš, co ti zbývá. A nezapomeň tu kýbl, kdyby ti v posteli začalo být zle. Budeš dobrá, budeš oukej...

Cestou omylem potkám zrcadlo. Mastné vlasy padají okolo bledého, zpoceného obličeje, na ňadrech zasychá krev z prokousnutého rtu, ta ubožačka v odraze se třese jako osika a musí si každou chvíli lehnout na zem, aby překonala těch pět metrů od záchodové mísy na oranžově povlečené lůžko. Je ubohá, hnusí se mi. Překonám odpor a z posledních sil jí pomůžu vylézt do postele.
Usni, maličká... Usni a zaspi to, bude líp... Ráno jistě bude líp...

středa 14. srpna 2013

Prosba o modlitbu za zlé dívky

Asi někoho potřebuju,
aby se za mě pomodlil
jako Ernesto Cardenal
za mrtvou mladou Marylin.
Zvládnout tenhle svět samotná
je nejspíš trochu příliš.
Veliké sousto pro ústa
s (prý svůdnými) rudými rty.


Rty rudé od rtěnky,
rty malé dívenky
se sponou ve vlasech
a skřípavým hlasem.
Obviňující, zlé,
svůdné a tak kruté,
že Nero podlehl
jen aby dál vládl.

Šílení císaři
pohrdání v tváři
její jen vzbuzují
svým klidným chováním.
Není jen šílená,
je divná, zblázněná,
zmatená do mužů,
zjizvená od nožů...

Noži mlýnů božích,
které jí každý hřích
do duše započtou
barvíc ji tuší černou.
Za to, že básnířkou
s myslí říčně modrou
rozhodla se stát,
teď tmy se bude bát...

Druhá šance

Pravděpodobně bych měla napsat nějaký hrozně chytrý úvodník o tom, jak se po roce a půl vracím k prostoru, který jsem spolu s dvěma dalšími blázny chtěla zaplnit naší společnou tvorbou, ale nakonec se to nějak nepodařilo a tenhle blog tak nějak zůstal opuštěn a zapomenut. Jenže jsem nikdy nějak neměla ráda chytré úvodníky, zásadně nečtu úvody k románům, a vůbec, článků o počátcích a o tom, jak se pisálek těší na následující tvorbu, bylo napsáno dle mého soudu dost. Takže já projednou zkrotím svou grafomanii (totiž budu se tvářit, že ji krotím, ale ve skutečnosti se musím nutit to natahovat), a řeknu jen tolik: Jsem tu zase, jinak, jiná, změněná, nová, pořád stejná... Prostě já.