sobota 31. srpna 2013

"Co se děje?" "Umírám."

Říkal jsi, že jako porotci by ti to určitě nestačilo. Že by bylo potřeba to ještě rozpracovat. Předělat. Domyslet.

Ne, nehrozí – já píšu přesně takhle. Nechávám čtenáře přemýšlet, jak to bude dál, pokud vůbec. Tím to hasne. Třeba za čtyři roky napíšu další díl. Nebo za deset, koneckonců je to jedno. I když, kdo ví, jestli za deset let budu ještě psát... Ale asi ano – zas tak rychle se mi odcházet nechce, a bez psaní bych odešla velmi rychle. Myslím.

Dívala jsem se včera na nějaký strašlivý doják s tou herečkou, co hrála dceru v MammaMia. Jo, nechce se mi hledat jméno, vlastně se mi ani nechce to vědět – není to důležité. Podstatné je, že kromě jedné jediné scény mě to neinspirovalo naprosto k ničemu.
Dobře, kromě jedné scény a pak momentu, kdy se vyspala se svým milovaným vojákem v koňské stáji – měl krásná záda a na nich pihy. Tak jsem se rozhodla, že časem – až se mi zas bude chtít – napíšu nějakou pěknou povídku o vojákovi a motorkářce ve stáji.
Ale o tom jsem nechtěla – to jen mé úchylné já prohlásilo, že jestli mu nedám slovo, tak mi způsobí další depku. O čem jsem chtěla mluvit je scéna, která vypadá asi takhle:
Zlato, copak se děje?“
Umírám, Johne...“
Pak se tomu oba začnou smát a on jí vyčte, že to není vtipné.
Překvapilo mě to – čekala jsem, že z ní vypadne, jak umírá, protože se musejí rozloučit a jak nechce odjet a tak dál. Ale ne. Ona si dělala srandu. Skvělé.
Zaujalo mě to. Co kdybych jednou tohle udělala já některému ze svých blízkých přátel, nebo mému muži? Jak by to vypadalo? Jaké by to bylo? A jak dlouho bych dokázala hrát, že mé „Umírám.“ není jen vtip?

Žádné komentáře:

Okomentovat