úterý 27. srpna 2013

Epic story? No, not really...

Běžíš. Utíkáš. Zdrháš.
Sípeš, přemýšlíš, kolik nádechů ještě vydrží tvoje plíce, než prasknou. Doufáš, že nezakopneš o některý z kořenů, a neskončíš zkroucený na zemi, neschopný pokračovat... Ale doufáš marně.
Nebyl to kořen, ale kámen, na hraně ostrý, takže ti krev teče nejen z odřených dlaní a kolen, ale i z dlouhé rány na lýtku. Teče a voní. A láká šelmy.
Zase se opatrně postavíš a zkusmo zatížíš zraněnou nohu... Zašklebíš se. Tohle bude pekelně bolet, ale... Musíš dál, musíš!
Krok, druhý, třetí... Pomalu si zvykáš na bolest a snažíš se pokračovat co nejrychleji. Máš strach, a pocit, že na zádech cítíš pohledy lesních lidí, sílí...

Její dech. Její horký dech, její chtivé ruce, její známá vůně a hebké vlasy... A na kůži třpytivý prach noci zasvěcené jen vám dvěma, na rtech její sladké jméno, neslyšně šeptané v polibcích. Krásná noc, chladná, čistá, skvělá...
"Princezno, jeho veličenstvo, váš otec, si naléhavě žádá vaši návštěvu!"
"Kreténe, právě teď?!" 
Strach. Zmatek. Horečnaté hledání. Panika. Ukrýt všechno, co by tam po tobě mohlo zbýt. A slézt po okapu. Jako v pohádce? Kdepak, tohle je fraška.
Tedy, byla. Dole zahradník. Ale ne ten, kterého jsi vždy potkával, ne ten, který vás chránil a kryl, ne ten, který vám smlouval dostaveníčka v javorové aleji. Kdepak. Jeho syn - namyšlený kariérista, drzá, odporná, sobecká svině.
"Stráže! Byl v princezniných komnatách!!!"
Horor. Běžíš. Utíkáš. Přeskakuješ záhony. Pak už ne, zpomaluje tě to. Zdrháš. Je jedno, že tě všichni vidí, je jedno, že jsi jen v kalhotách a košili, bez klobouku, boty v ruce, je jedno, že všichni vědí, kdo jsi. Vědět mohou, ale když tě nechytí, k ničemu jim to nebude...
Konečně. Zeď, co odděluje zahradu od lesa. A v ní, pod břečťanem, průchod. Ano, klišé. Projdeš jím, a znovu se rozběhneš. A pak ten kámen, uprostřed lesa, už příliš daleko na to, aby tě někdo našel... Snažíš se jít tiše, abys je dál nepobuřoval. Ale teče ti krev, a to je to nejhorší, co se ti tu může stát. Tobě, člověku, teče krev... Krev, po které prahnou.

Je ticho. Možná trochu zlověstné, ale jinak veskrze klidné a... Tiché. Mírumilovné? To jistě ne. Vždyť pokrývá spolu se sněhem několik těl, zkrvavených a zkroucených v agonickém konci. Rušíš ho jen ty - svým dechem a tlukotem srdce. A tím, jak kapky krve opouštějí čepel nože, dopadají do prachu a barví sníh.

Dnes se všechno mění. Přistihli tě. Přištihli tě s ní, s tvou kráskou...Už se nemůžeš vrátit. Tím spíš, že jsi kvůli ní zabil. Kvůli ní? Ne, kvůli sobě. Abys mohl dál žít. Aby sis mohl dál v sobě nést vzpomínku na její žár... Přijde jiná, jako tolikrát. A bude stejně krásná, žádoucí a chtivá... Možná i víc...

Žádné komentáře:

Okomentovat