pátek 23. srpna 2013

Raději budu mít kolem sebe prázdno, než zbytečnosti. Nebo ne?

Sedím, zírám do prázdna a připadá mi, že jsem modrá. Že jsem ztratila vlastní barvy a odrážím ty modré zdi a závěsy kolem sebe. I rty mám modré, když se podívám do zrcadla - ty rty, na kterých si tak zakládám a které mám tak moc ráda. Dívám se okolo sebe na věci. Na vypínače na zdi, na lustr, na obrazy... Proč lidé mají na stěnách pověšené obrazy? K čemu? A proč nemají v policích knihy, ale lapače prachu v podobě porcelánových slonů, památečních hrnků, štamprlat a váziček? K čemu to všechno je? Vždyť hodnota těch věcí je... Mizivá. Když se nepoužívají.
Ano, když ještě byl děda a každou neděli se pilo z některé sady sklenic, mělo smysl je mít v obýváku na policích nad televizí. Ale teď? Když jediný moment, kdy je někdo sundá, je, když je potřeba je oprášit... Zbytečné, otravné harampádí. V podstatě.
Vždyť i moje sbírka porcelánových zvířátek je od stěhování v krabici v nejspodnějším šuplíku komody. Proč? Protože nejdřív se mi to nechtělo vybalovat, a pak jsem zjistila, že ty věci nemám kam dát. Hořejšek komody mám založený krabicemi s cetkami a šminkami. Věci, z nichž některé vytáhnu jen jednou za čas ke konkrétním šatům, v jedné krabičce, zbytek průběžně nošený v krabici druhé. Používám je. Ty krabice jsou hezké, pomalované. Ano, může to dobře vypadat, ale ať to má ještě nějaký účel...
Nemám ráda prázdno, mám tendenci ho zaplňovat. Proto ta věčná změť papírů, tužek a sešitů na mém stole. Když ho uklidím, mám pocit, že je něco špatně. Že něco chybí. A tak začnu něco dělat - kreslit, přepisovat, nebo se klidně i učit - jen abych ten prostor zaplnila.
Protože kde je prázdno, tam se nic neděje. A kde se nic neděje, tam se nezpívá. A jak známo, dokud se zpívá, ještě se neumřelo, takže když už se nezpívá, není život.

Žádné komentáře:

Okomentovat