čtvrtek 15. srpna 2013

Rozstřípkovaná a přeslepovaná

Jsem na střípky. Rozbitá jako porcelánová mrkací panna, se kterou jsem si nikdy nesměla hrát. Rozmlácená kladivem. Rozdupaná na malinké kousky, na kulaté střípky, co neřežou, jako ty v Pelíšcích.
Ležím si tak na podlaze v koupelně, nejsem schopná se pohnout, po nahých zádech mi stéká ledový pot a obličej mi bledne a šedne děsnou bolestí. Na prsou cítím šílený tlak, magnetický chlapec neudržel kovadlinu a pustil ji na mě. A tatínek má nervy - že to on nezvládl, a že mě ublížil. A proto na mě řve.

Chtěla bych si dát sprchu, teplou, něžnou... Ale to by mě musel někdo položit do vany a pustit vodu. Nikdo tu není. Nikdo mi nepomůže. Mám strach, že když budu bydlet sama, něco takového se mi stane a já prostě umřu. Ne proto, že by to, co se mi děje, bylo smrtelné. Umřu strachem z toho, že umřu a najdou mě, až když začnu smrdět.
Bolí to, hrozně moc to bolí. Chce se mi umřít, chce se mi už nic necítit - ani štěstí nestojí za takovou bolest. Jako by mě něco trhalo zevnitř. Asi takhle. Vevnitř, pod vším tím utrpením, možná je něco krásného, ale to, co to se mnou udělá, je nenávratné, neodčinitelné a neskutečně strašné.


Hmm... Myslím, že to konečně přestává. Po hodině, která byla dlouhá tisíc let. Dokážu se alespoň posadit? Ne... To nic, to nic, malá. Tak se tam doplazíš, co ti zbývá. A nezapomeň tu kýbl, kdyby ti v posteli začalo být zle. Budeš dobrá, budeš oukej...

Cestou omylem potkám zrcadlo. Mastné vlasy padají okolo bledého, zpoceného obličeje, na ňadrech zasychá krev z prokousnutého rtu, ta ubožačka v odraze se třese jako osika a musí si každou chvíli lehnout na zem, aby překonala těch pět metrů od záchodové mísy na oranžově povlečené lůžko. Je ubohá, hnusí se mi. Překonám odpor a z posledních sil jí pomůžu vylézt do postele.
Usni, maličká... Usni a zaspi to, bude líp... Ráno jistě bude líp...

Žádné komentáře:

Okomentovat