sobota 28. září 2013

Proč jsou básníci šílení?

Ženy prý se zamilují do básní,
ne do básníků, kteří v básních sní
o hebkosti vlasů a krásné vůni,
tajném dostaveníčku nad tůní,
či o rudé barvě rtů, již v dopisech
vídají pod každým něžným podpisem.

O čem ještě snívají ti blázni?
Snad o horké, provoněné lázni,
v níž pára je cítit po karamelu?
O smrti - skolen svým sokem v duelu?
O letu slov, co budou se líbit?
O tom, co Múza jim mohla by slíbit?

A sní ještě vůbec, či jako jediní
nemají žádné iluze, vidiny,
co jestli vědí, jak tenhle svět vypadá,
když veškerá omítka z něho opadá?
To mohlo by vysvětlit, proč šílení
bývají ti tvůrci věčně svádění.



středa 25. září 2013

Výkřik!

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!
Mám takový strach
že oněm nejde pořádně psát
a vykřičníky jsou čtyři úplně schválně
aby bylo vidět, že jsem skoro na dně.

Strašlivě slabá a opuštěná
skrápím slzami papír
z něhož chtěla jsem přepsat
agresi dnešního rána.

A řekla bych snad zoufalá
kdybych nevěděla, že tam ještě nejsem
že tak zlé to není
že jestli bude, tak si to asi zasloužím.

To tak bývá, když svůdkyně
změní se v jinou
anebo nezmění
kdo ví
snad je to jen chvilková slabost
anebo čísi silové pole přesvědčivé tělesnosti
ve kterém nejsem
jinak bych nebyla tolik nejistá.

Nic nevím a nic vědět nebudu
a tak čekám a sžírám se
a chce se mi utéct za pole
na konec věta, co nedál od třešní
a křičet a řvát a pak se hrozně bát
vlastního hlasu...

úterý 24. září 2013

Příliš silný zázvor

Dívám se do bláta
na dně zeleného nočníku
- totiž obrovského zeleného hrnku s puntíky -
a slyším, že bláto vonívá po zázvoru.
Ucpaný nos nedokáže cítit,
ale jazyk a hrdlo pálí dost
aby mi řekli,
že jsem to přehnala.
A tak si stěžuju
plná skořicových hoblin
a zachumlaná do maminčina svetru,
co už mi dávno není po kotníky,
že mne pálí pusa
a chtěla bych se tulit.

A opravdu bych chtěla.
Jen tak, na chvíli, nebo na déle,
a dívat se na film
a smrkat a třeba i brečet,
když bude potřeba,
když to bude nutné.
Ale jsem tu sama
a nemá cenu smrkat víc
než bude potřeba,
než to bude nutné.

Takže se pomalu propadám
do bílé bažiny kapesníků a peřin
a toužím po tvrdší matraci
nejlíp takovém papundeklu,
na kterém by se nemělo pohodlně spát,
ale já to stejně umím.

pondělí 23. září 2013

Možnázie, aneb snad z toho vypadnou rýmy

Snad, to slovo podivné
čeká, až budík zívne
a pisklavě prohlásí
"Čtvrt na čtyři, neasi!"
Prochlastal se k půl paté,
ptá se, zda došlo maté
nebo zázvor byl příliš.
Odpovědí mu budiž
zalití skořicovým čajem
a to, že člověče hrajem.

Udržet se v posteli
abychom se potili,
smrkali a kašlali
a nikde nelítali,
zdá se býti poněkud
nemožno - až dokud
nezjeví se králíček,
v jedné ruce kalíšek
a ve druhé saxofon.
Ach ano, je to právě on!

Je to ten, co dokáže
zmáknout všechny potíže
inspirovat k těm žánrům,
jež nikde jinde nenajdu
než v zemi zaslíbené 
v níž strdí v řekách plyne.
Nebo mléko je to snad?
Snad, i to se může stát.

neděle 22. září 2013

Tak už se pusť

Strážní andělé chtěli tě poučit
takže se rozhodli ze střechy tě shodit,
z balkonu iluzí, předsudků a strachů,
nechat tě na dlažbě a vyválet v prachu.

Chtěli tě vyhodit, ukázat ti život,
utopit tě v bahně, naučit pít pivo,
chtěli nechat Múzu, ať znásilní tě o bar
abys už konečně musel rozdat ran pár.

Ale ty se držíš, visíš tu a kvílíš,
ať tě dole chytnou, jinak že nepustíš
se zábradlí jistot, kterés nikdy neměl
a vyhlásíš válku andělům, snům a mně.

Já, ta holka co stojí hluboko pod tebou
s náručí široce přátelsky rozevřenou,
říkám ti "Neboj se, tak už se pusť!"
Když tam budeš dál viset, nemůžeš růst...





Smrtelná mužská nemoc na sedum. Asi jsem chlap.

Chce se ti strašně moc spát. Najedená, unavená, je ti zima a nutnost psát ti taky moc nepřidává. Prokrastinuješ - projíždíš fotky z letošního muzikálového soustředění, z toho, na kterém jsi nebyla, protože nebudeš ani na zkouškách... Protožes to vzdala, protože na víc než dvorní dámu asi nemáš. Bolí to - oni se smějí, hrajou, blbnou. A ty brečíš, i když sis ty dva dny užila stejně jako oni. Nepatříš tam - další místo, kam nepatříš.

A tak si vyléváš srdíčko do počítače a nepomáhá to, protože sis vzpomněla, jaké to je psát na papír. Bombičkovým perem. Ale ty víš, že kdybys vzala papír a pero, nenapíšeš ani kousek. Budeš jen čmárat a snažit se nakreslit další z těch nahotinek s roubíkem v ústech a zavázanýma očima, nebo popisovat nějakou oplzlou scénu. Ne, vlastně asi ani ne, na to teď nemáš náladu. Nejradši by sis zalezla - ale něco tě nutí zůstat venku z postele a snažit se přesvědčit samu sebe, že ještě kousek můžeš. Že to zvládneš, že půjdeš spát až večer. Že brečet budeš až večer. Ve vaně, jako poslední dobou skoro pokaždé.  
"Třeba ti chybí moře, a tak si solíš vodu," poznamená tvé ironické já.
Moře. Jasně, chybí mi ten hrozný strach z nekonečna, zcela jistě. Kdepak. Možná proto se tolik bojíš té cesty, toho snu. Protože tím pádem uvidíš moře. Uvidíš tu nekončící masu vody. A tehdy budeš cítit, že oblíbený či preferovaný živel není v tu chvíli voda, ale země a vzduch - jistota a vůně, pevnost ověnčená krásou. Kdepak voda, brrr.
No jo vlastně - je ti zima. Děsivě zima, a to jsi navlečená v teplém zimním svetru a dvojích ponožkách. A celému světu vztekle, umanutě říkáš "Já nebudu nemocná, já to všechno zvládnu." Jo, jako trenérka tvé spolužačky, co si říkala, že ty vazy v koleně nemá natržený, tak si je natrhla i v tom druhém.
Mělas ho poslechnout a půjčit si to sako. Nemělas být hrozná hrdinka. Jo, já vím, že ti nebylo zima. Ale hřálo tě něco jiného než skutečné teplo, řekla bych. Možná ta spokojenost, pocit bezpečí. Kdo ví. Bylo ti fakt dobře. A včera taky, ale to ti opravdu bylo zima. Skoro celou dobu. Hrdinko. Huso. Teď proležíš pár dní v posteli. Tedy nejspíš, jestli si nepůjdeš okamžitě lehnout. Padej.

pondělí 16. září 2013

Zavolá?

Jsi sama, ztracená,
divná holka bez jména...
On nevolá, nepíše.
Doufalas možná, že
ozve se a pohladí
a lépe tě naladí...

Místo toho sedíš,
pláčeš, do tmy hledíš,
a cítíš se slabá
jako dítě. Malá.

Přemýšlíš, jestli jsi
příliš hrdá v krizi,
jestli mu máš zavolat
a tak trochu se vnucovat,
nebo pyšně mlčet
a uvnitř strachy křičet....

Nevíš, váháš, počítáš,
třást se znova začínáš -
- miliontá vteřina
v níž oddanost dceřina
mizí v lásce k milenci.
A hranice se zas tenčí
mezi strachem a touhou
a bezpečím a svobodou.

neděle 15. září 2013

Sedíš obalená strachem

Sedíš ve svém pokoji a jsi obalená strachem. Děsíš se zítřejšího dne - hrozí test z francouzštiny, na kterou ses ani nepodívala, pak se musíš naučit barokní literaturu, protože v úterý píšete test. Bojíš se, že ti nezazvoní budík a ty přijdeš pozdě do školy. A to jsou ty malé strachy.
Dnes jsi vařila oběd místo mámy, protože ona tátovi volala záchranku. A bála ses u toho, že ho odvezou, nic mu nezjistí a zase ho přivezou. Taky se to stalo. Bezvadný. A tak se můžeš bát dál a víc. Že mu zítra budeš tu záchranku volat ty. Nebo za týden. Nebo že se budeš bát a bát a přitom už se to nebude opakovat.
Bojíš se, že se mu něco stane. Že zůstanete s mámou a bráškou nezajištění, že budeš muset začít tvrdě makat a vzdát se kroužků, že tvé v podstatě idilické dětství skončí dřív a hlavně jinak, než by sis přála.
Bojíš se taky o spolužačku anorektičku. Bojíš se o mámu, jak zvládne to, že tátovi zase není dobře.

Bojíš se a ubližuješ a víš, že jsi nejspíš děsně iracionální. A stejně máš strach, jestli nejsi příliš klidná na to, co se kolem tebe děje. Jestli s tebou není něco špatně.
A taky se bojíš, že možná ublížíš tolik, že zůstaneš chvíli sama. Sama ve chvíli, kdy ti je do breku a chtěla by ses stulit do náruče a chvíli vědět, že jsi v bezpečí a že ti bude pomoženo.
Bojíš se, že nebudeš umět pomoct ostatním, protože budeš v prdeli ze svých problémů.

Mám strach. A asi jsem se do něj samostatně postavila sama.

neděle 8. září 2013

Ovocné zátiší se dvěma lidmi

Jíš granátové jablko,
já se na tebe dívám
a hrozně moc se mi chce smát.
Smát se tvému obočí,
co stoupá, když si všímáš,
že se mi hrozně moc chce smát.

To je všechno, prostě se mi chce smát. Všemu. Granátovým jablkům, garnátům, ananasům, botám zašňěrovaným až po poslední dírku.... Všemu. Mým asociacím, které nikdo nechápe, protože mi nevidíte do hlavy. Chce se mi smát, protože mám žlutou záclonu.
Ne, nejsem zhulená, opilá, ani těsně po sexu. Jenom je mi dobře. I když se mi zdála děsná noční můra, překombinovaná z nevyřešené vzpomínky a jejího sdělování někomu včera v noci. Všude spousta krve, špíny, špatně ošetřených zranění a sebeobviňování. Dnes v noci jsem měla opravdu neskutečný strach ze zítřejšího rána a celého příštího týdne.
Ale teď je mi dobře, proflákala jsem celý den a vůbec mi nevadí, že se mi nic nechtělo a nechce. A zítra odjíždím. A budu psát dopisy - tedy pokud si něco hned první den na kole nezlomím tak, abych nemohla uchopit tužku. A budu po večerech chcípat na namožené svaly. Jo, bude to fajn.

Tohle je v podstatě dopis na rozloučenou pro všechny, kdo mě dosud četli - pro případ, že bych nějakým omylem opustila tento svět dřív, než mám naplánováno (což není nijak pozdě, ale rozhodně ne teď.) Takže - světe, miluji tě a vždy tě milovat budu.

sobota 7. září 2013

Jednou...

Jo, já to vím, a chtěla bych taky,
ale ne dost, a tak nechávám mraky,
aby dál běžely, kam vítr je žene
a čekám na chvíli, kdy neodpovím "Ne."

A tohle čekání, pokud dovolíš,
vyplním létáním, pořád výš a výš,
a budu vědět, že mě vždycky chytíš,
spolehnu se na to, že mě stále vidíš.

Pak jednou, až nastane ten čas,
až bude moct zazářit tenhle plamen v nás
v plné své kráse, jasu a síle
já obejmu tě a usměju se mile.

Budeš mi vyprávět o hrdinských činech,
za ruku tě chytím a zrychlí se mi dech,
jak budeš šeptat a já budu se bát
a necháme plameny oba dva nás hřát.

A já možná zapíšu všechny tvé balady
o dracích, o vílách, o princích bez vady,
o lásce, bolesti,odpouštění vin...
A když nebudu vědět, poradíš mi rým.

pátek 6. září 2013

Vzývám noc, ona nás ochrání, a dovolí nám jednou setkání...

Má noci, prosím, veď mě,
za světlem dalšího dne,
za stíny slunce východu
s odrazem nebe o vodu.
Má noci, prosím, nes mě
na křídlech a nech mě
usnout na tvých perutích,
myslet si, že znám tvůj smích.

Má Luno, prosím, polib
na rty tu, co tolik
touží po tvém chladu
a předává ti vládu,
má Luno, nad touhami,
které nesou sami
milenci, jimž není
přáno naplnění....

Mé hvězdy, prosím, slibte,
že nás ochráníte,
abychom si jednou
směli konečně už sednout
a mluvit a šeptat
všechno, co nešlo psát,
a v objetí vřelém
ztratit se snad cele...

středa 4. září 2013

Nemám čas psát, žiju.

Začala mi škola. Konečně jsem ve svém milovaném městě. Chodím s milým ven, na promítání dokumentárních filmů s besedami s našimi oblíbenými superhrdiny (např. František Koukolík), na procházky po večerní Praze s jedním kebabem pro dva lidi. Raduju se s barevných obálek se známkami s krtečkem, když večer přijdu unavená domů a najdu je na stole, i když měly přijít až další den. Nakupuju učebnice a zvykám si na rozvrh. Organizuju, jak bude vypadat můj volný čas nejbližších deset měsíců. Připravuju se na cyklisťák. Hrabe mi.

A nějak se mi mezi tím vším hrozně těžko krade čas na trochu psaní - takže publikuju ze zásob z dob, kdy jsem s Múzou byla v posteli a u papíru pětkrát denně. A zjistila jsem, že se mi nějak nic z toho teď nehodí - chtěla bych napsat něco skvělého, úžasného a geniálního, ale už Einstein říkal, že genialita je jedno procento talentu a devadesát devět procent sezení na prdeli. A já nemám kdy sedět na zadku - jenom ve škole a občas v MHD, když je místo a jedu víc než dvě tři zastávky. A neumím psát na papír, takže mé tvoření upadá.

Vím, neměla bych. Měla bych Múzu postavit přede všechno... Nebo ne? Ne, vlastně ne, protože když všechno zahodím, nebudu mít odkud čerpat. Takže radši budu hrozně moc žít a psát méně, ale o zajímavých věcech.

pondělí 2. září 2013

Je to jen chemie

Tak. Tak tady sedíš, a čekáš, jaký to bude pocit, až vejde do místnosti. Víš to o ní. Víš to, a nikdo okolo tebe, nikdo v téhle budově kromě tebe a ní samotné, to neví. Kdyby to věděli její kolegové, vystrnadili by ji odtud. Kdyby to věděla "paní řídící", nikdy by ji nepřijala. Ani na půl roku, ani na neurčito. A kdyby to věděli studenti... Kdo ví. Možná by ji za to obdivovali, možná by to nechápali, možná by ji odsuzovali, možná by jí ve školním mailu najednou popřistávaly stovky lechtivých návrhů od studentů, a možná i studentek.
Slyšíš ťukání podpadků o linoleum, doprovázené drobnou ozvěnou odraženou od stěn natřených do dvou třetin na žluto. Slyšíš klapání jejích podpatků, a veškerý hluk okolo tebe, hádající se spolužáci, vytahující se chytrolínka, dokonce i ječení lechtané bárbínky, se ztrácí a oplouvá v tónech jejích klapajících podpatků. Napadne tě otázka, zda ty boty, které za chvíli uvidíš vcházet do třídy, stoupat na stupínek, a tančit okolo tabule, někdy měla při natáčení. A vlastně... Proč si asi právě dnes vzala podpatky, když obyčejně chodí v džínách a tensikách? Možná má po poslední hodině rande... A možná pro ni ten šťastný přijde před školu... Ne, vlastně nejspíš ne. Učitelé si své soukromí chrání, před kolegy i před studenty. Jenže se občas stávají chyby...
Takové chyby, jaké se stávají v nudné úterní večery, drobné chyby vyplývající z pocitu, že pět let je dostatečně dlouhá doba... Že pět let, osm měsíců a čtyři dny je dost na to, aby svět zapomněl, že jméno, které k ní kdysi patřívalo, zní Tamaria. Někteří by řekli, že je to jméno jako pro ukrajinskou štětku. A nebyli by vlastně až tak daleko od pravdy...
Nikdo by to do ní neřekl. Ale když jsi včera uviděla její obličej na své oblíbené stránce s pornografií, ani na vteřinu jsi nezapochybovala, zda je to ona. Krásné dlouhé špinavě blond vlasy, modrozelené oči za elegantními černými brýlemi, rty trochu tenčí, než by jí opravdu slušelo, a přesto tak svůdné...
Klap, klap, klap, vrznutí dveří, klap, cvaknutí kliky, je tu.
Pokrčí štíhlou nohu v síťované punčoše, ohraničenou z jedné strany kotníčkovými botami na jehlovém podpatku, z druhé krajkovým lemem nádherných černobílých šatů s dekoltem, jehož hloubku by si správně neměla dovolit. Vlasy má dnes rozpuštěné, a nevyžehlené, takže jí splývají v jemných kudrlinkách a bohatých loknách. Oči nalíčené jako vždy, světlý stříbrný stín do vnitřního koutku, matný černý do vnějšího, orámované tenkou černou linkou, řasy zvýrazněné řasenkou. Na rtech lehký lesk. Třešňový? Malinový? Položí chodidlo na stupínek, přejde okolo chemického stolu k počítači, otočí se do třídy a s úsměvem pozdraví svou oblíbenou třídu.
Nuže, jaký je to pocit, vědět to, a vědět, že ona neví, že ty víš?
Divný. Příjemný. Informace jsou nejcennější komodita, to říkal už Gordon Gekko.
Víš o ní něco navíc, co se ti možná jednou bude hodit. A nesmíš to nikomu říct, protože si neumíš představit důsledky.
Hm... Mohl by to být zajímavý psychologický experiment. "Z PORNOHEREČKY CHEMIKÁŘKOU!!!" hlásají titulky bulvárních plátků... Ne. To jí neudělám, to si nezaslouží. Je krásná, chytrá, hodná, milá, oblíbená profesorka. Takže bude lepší, když se to o ní nikdo nedoví. Budeš hlídat její štěstí – rytířko! Jak ironické.


neděle 1. září 2013

Podle Ortena

Píši vám, Ortene, a nevím, zda jste živ,
zda neodešel jste příliš brzy, ještě dřív
než-li mohla jsem vás požádat o podpis
pod jednu z vašich básní, které kdys
psal jste. Snad se slzami, snad doufajíce
že skápne slza na některé líce,
snad s jistotou, že nesmrtelným budete,
i když nás opustíte, i když si umřete.

Tak jako další z těch, kterým děkuji
za inspiraci, za život ve sluji
svých vlastních iluzí, svých vlastních snů
stejně tak i vy jste dal nová slova rtům
těm rtům, kterými žiju a jimiž umírám
s každým orgasmem, nežná a vášnivá,
vložil jste do rukou Múzy mé bič,
a nutíte, abych, když ovládne mě chtíč,
byla vraiment écrivian, tedy básnířka...