pondělí 2. září 2013

Je to jen chemie

Tak. Tak tady sedíš, a čekáš, jaký to bude pocit, až vejde do místnosti. Víš to o ní. Víš to, a nikdo okolo tebe, nikdo v téhle budově kromě tebe a ní samotné, to neví. Kdyby to věděli její kolegové, vystrnadili by ji odtud. Kdyby to věděla "paní řídící", nikdy by ji nepřijala. Ani na půl roku, ani na neurčito. A kdyby to věděli studenti... Kdo ví. Možná by ji za to obdivovali, možná by to nechápali, možná by ji odsuzovali, možná by jí ve školním mailu najednou popřistávaly stovky lechtivých návrhů od studentů, a možná i studentek.
Slyšíš ťukání podpadků o linoleum, doprovázené drobnou ozvěnou odraženou od stěn natřených do dvou třetin na žluto. Slyšíš klapání jejích podpatků, a veškerý hluk okolo tebe, hádající se spolužáci, vytahující se chytrolínka, dokonce i ječení lechtané bárbínky, se ztrácí a oplouvá v tónech jejích klapajících podpatků. Napadne tě otázka, zda ty boty, které za chvíli uvidíš vcházet do třídy, stoupat na stupínek, a tančit okolo tabule, někdy měla při natáčení. A vlastně... Proč si asi právě dnes vzala podpatky, když obyčejně chodí v džínách a tensikách? Možná má po poslední hodině rande... A možná pro ni ten šťastný přijde před školu... Ne, vlastně nejspíš ne. Učitelé si své soukromí chrání, před kolegy i před studenty. Jenže se občas stávají chyby...
Takové chyby, jaké se stávají v nudné úterní večery, drobné chyby vyplývající z pocitu, že pět let je dostatečně dlouhá doba... Že pět let, osm měsíců a čtyři dny je dost na to, aby svět zapomněl, že jméno, které k ní kdysi patřívalo, zní Tamaria. Někteří by řekli, že je to jméno jako pro ukrajinskou štětku. A nebyli by vlastně až tak daleko od pravdy...
Nikdo by to do ní neřekl. Ale když jsi včera uviděla její obličej na své oblíbené stránce s pornografií, ani na vteřinu jsi nezapochybovala, zda je to ona. Krásné dlouhé špinavě blond vlasy, modrozelené oči za elegantními černými brýlemi, rty trochu tenčí, než by jí opravdu slušelo, a přesto tak svůdné...
Klap, klap, klap, vrznutí dveří, klap, cvaknutí kliky, je tu.
Pokrčí štíhlou nohu v síťované punčoše, ohraničenou z jedné strany kotníčkovými botami na jehlovém podpatku, z druhé krajkovým lemem nádherných černobílých šatů s dekoltem, jehož hloubku by si správně neměla dovolit. Vlasy má dnes rozpuštěné, a nevyžehlené, takže jí splývají v jemných kudrlinkách a bohatých loknách. Oči nalíčené jako vždy, světlý stříbrný stín do vnitřního koutku, matný černý do vnějšího, orámované tenkou černou linkou, řasy zvýrazněné řasenkou. Na rtech lehký lesk. Třešňový? Malinový? Položí chodidlo na stupínek, přejde okolo chemického stolu k počítači, otočí se do třídy a s úsměvem pozdraví svou oblíbenou třídu.
Nuže, jaký je to pocit, vědět to, a vědět, že ona neví, že ty víš?
Divný. Příjemný. Informace jsou nejcennější komodita, to říkal už Gordon Gekko.
Víš o ní něco navíc, co se ti možná jednou bude hodit. A nesmíš to nikomu říct, protože si neumíš představit důsledky.
Hm... Mohl by to být zajímavý psychologický experiment. "Z PORNOHEREČKY CHEMIKÁŘKOU!!!" hlásají titulky bulvárních plátků... Ne. To jí neudělám, to si nezaslouží. Je krásná, chytrá, hodná, milá, oblíbená profesorka. Takže bude lepší, když se to o ní nikdo nedoví. Budeš hlídat její štěstí – rytířko! Jak ironické.


Žádné komentáře:

Okomentovat