středa 4. září 2013

Nemám čas psát, žiju.

Začala mi škola. Konečně jsem ve svém milovaném městě. Chodím s milým ven, na promítání dokumentárních filmů s besedami s našimi oblíbenými superhrdiny (např. František Koukolík), na procházky po večerní Praze s jedním kebabem pro dva lidi. Raduju se s barevných obálek se známkami s krtečkem, když večer přijdu unavená domů a najdu je na stole, i když měly přijít až další den. Nakupuju učebnice a zvykám si na rozvrh. Organizuju, jak bude vypadat můj volný čas nejbližších deset měsíců. Připravuju se na cyklisťák. Hrabe mi.

A nějak se mi mezi tím vším hrozně těžko krade čas na trochu psaní - takže publikuju ze zásob z dob, kdy jsem s Múzou byla v posteli a u papíru pětkrát denně. A zjistila jsem, že se mi nějak nic z toho teď nehodí - chtěla bych napsat něco skvělého, úžasného a geniálního, ale už Einstein říkal, že genialita je jedno procento talentu a devadesát devět procent sezení na prdeli. A já nemám kdy sedět na zadku - jenom ve škole a občas v MHD, když je místo a jedu víc než dvě tři zastávky. A neumím psát na papír, takže mé tvoření upadá.

Vím, neměla bych. Měla bych Múzu postavit přede všechno... Nebo ne? Ne, vlastně ne, protože když všechno zahodím, nebudu mít odkud čerpat. Takže radši budu hrozně moc žít a psát méně, ale o zajímavých věcech.

Žádné komentáře:

Okomentovat