neděle 8. září 2013

Ovocné zátiší se dvěma lidmi

Jíš granátové jablko,
já se na tebe dívám
a hrozně moc se mi chce smát.
Smát se tvému obočí,
co stoupá, když si všímáš,
že se mi hrozně moc chce smát.

To je všechno, prostě se mi chce smát. Všemu. Granátovým jablkům, garnátům, ananasům, botám zašňěrovaným až po poslední dírku.... Všemu. Mým asociacím, které nikdo nechápe, protože mi nevidíte do hlavy. Chce se mi smát, protože mám žlutou záclonu.
Ne, nejsem zhulená, opilá, ani těsně po sexu. Jenom je mi dobře. I když se mi zdála děsná noční můra, překombinovaná z nevyřešené vzpomínky a jejího sdělování někomu včera v noci. Všude spousta krve, špíny, špatně ošetřených zranění a sebeobviňování. Dnes v noci jsem měla opravdu neskutečný strach ze zítřejšího rána a celého příštího týdne.
Ale teď je mi dobře, proflákala jsem celý den a vůbec mi nevadí, že se mi nic nechtělo a nechce. A zítra odjíždím. A budu psát dopisy - tedy pokud si něco hned první den na kole nezlomím tak, abych nemohla uchopit tužku. A budu po večerech chcípat na namožené svaly. Jo, bude to fajn.

Tohle je v podstatě dopis na rozloučenou pro všechny, kdo mě dosud četli - pro případ, že bych nějakým omylem opustila tento svět dřív, než mám naplánováno (což není nijak pozdě, ale rozhodně ne teď.) Takže - světe, miluji tě a vždy tě milovat budu.

Žádné komentáře:

Okomentovat