neděle 15. září 2013

Sedíš obalená strachem

Sedíš ve svém pokoji a jsi obalená strachem. Děsíš se zítřejšího dne - hrozí test z francouzštiny, na kterou ses ani nepodívala, pak se musíš naučit barokní literaturu, protože v úterý píšete test. Bojíš se, že ti nezazvoní budík a ty přijdeš pozdě do školy. A to jsou ty malé strachy.
Dnes jsi vařila oběd místo mámy, protože ona tátovi volala záchranku. A bála ses u toho, že ho odvezou, nic mu nezjistí a zase ho přivezou. Taky se to stalo. Bezvadný. A tak se můžeš bát dál a víc. Že mu zítra budeš tu záchranku volat ty. Nebo za týden. Nebo že se budeš bát a bát a přitom už se to nebude opakovat.
Bojíš se, že se mu něco stane. Že zůstanete s mámou a bráškou nezajištění, že budeš muset začít tvrdě makat a vzdát se kroužků, že tvé v podstatě idilické dětství skončí dřív a hlavně jinak, než by sis přála.
Bojíš se taky o spolužačku anorektičku. Bojíš se o mámu, jak zvládne to, že tátovi zase není dobře.

Bojíš se a ubližuješ a víš, že jsi nejspíš děsně iracionální. A stejně máš strach, jestli nejsi příliš klidná na to, co se kolem tebe děje. Jestli s tebou není něco špatně.
A taky se bojíš, že možná ublížíš tolik, že zůstaneš chvíli sama. Sama ve chvíli, kdy ti je do breku a chtěla by ses stulit do náruče a chvíli vědět, že jsi v bezpečí a že ti bude pomoženo.
Bojíš se, že nebudeš umět pomoct ostatním, protože budeš v prdeli ze svých problémů.

Mám strach. A asi jsem se do něj samostatně postavila sama.

Žádné komentáře:

Okomentovat