čtvrtek 31. října 2013

Probuď ji, až přijdeš

V černočerné tmě jen bílé povlečení
a její kůže, po níž vlasy stékají,
jinak žádné světlo v tom pokoji není,
když vejdeš a očima hledáš ji.

Ještě snad rudé rty, co připomenou chuť
čokolády, granátových jablek a hříchu.
Pohlaď ji po zádech a lehounce stuď,
polechtej a naslouchej jejímu smíchu.

úterý 29. října 2013

Is it a fool, or is it a dreamer?

Co když to je někdo,
kdo doufá, že...
Co vlastně? A musí to že být?
Vždyť stačí doufat v další den...
Nebo ne? Kdo ví.
Ale radši než si zoufat,
a hledat starou naději,
kterou jsi ztratil spolu s knoflíkem u košile
- té kterou nenosíš -
utrhni kaštan nebo oříšek,
provlékni jím nit
nebo přetrženou tkaničku
a přivaž ho místo toho knoflíku,
a místo naděje polož vlastní dlaň.
A jestli potřebuješ,
polož hlavu na rameno
a plač, uleví se ti.
To rameno bude moje,
když o to budeš stát...

Sníme o letu a skoku do vody

To se to sní,
když nic nebolí,
žádná dálka ani strach
žádný šramot v temnotách...

Tehdy se sní
o něčem lepším.
O boji za život a svobody,
kterých se bojíme jak skoku do neznámé vody.

Když je příliš míru
sníme o válce za ideál
a když příliš války
chce se nám utýct někam do dálky.

Nevíme co chceme,
ani o čem sníme,
my - lidstvo, prokletí
co doufáme, že naše křídla někdy poletí.

Hlaveň mezi rty

Zapomenutá báseň
co vznikla uprostřed orgasmu
- nepotřebná bez zápisu,
a přece významná jako hlaveň
zasunutá mezi hříšné rty
nádherné děvky, co svedla mafiána,
a on se ji teď, celkem časně zrána
snaží zabít. Svědkové? Jen ty.

pondělí 28. října 2013

O domově, o změnách, o nepatření a hořkosti

Ještě před chvílí spousta smíchu za monitorem, flirty a vzrušení na několik stran, spokojená a sebejistá jako pokaždé, když jsi svůdkyní... A teď? Sama, opuštěná, sedíš v pokoji plném pavučin pohlcujících chabé světlo noční lampičky se slony nalepenými na cylindru. Nostalgická vzpomínka na to, jak jsi tu trávila prvních pár let života.
Malá holčička s mašlemi v krátkých vlasech utíká k mladíkovi v uniformě. 
"Ocko, ocko!" volá rozrušeně, a cítí velkou radost, že ho zas vidí, protože maminka bude pak taky šťastná a spokojená. A nebude na všechno sama.
Snad je to falešná vzpomínka, vymyšlená, když ti o tom vyprávěli... A možná ne, to už nezjistíš. Stejně jako ta, ve které ležíš v postýlce a máma ti vytahuje palec z pusy, ty jen počkáš, až bude zas pryč, a znova ho strčíš mezi rty - ještě nevíš, kolik bolesti a křiku tě ten pocit bezpečí jednou bude stát.
Hořkost, to je to, co cítíš? Hořkost z toho, že se sem už ani nechceš vracet, že sem nepatříš, že nemáš ráda lidi ve městě, kde ses narodila, ani ve vesnici, kde jsi pak vyrůstala. Miluješ tu krajinu, miluješ tu vesnici, patří sem spousta krásných vzpomínek... Ale jako by nepatřily tobě, ale někomu jinému, jiné dívce, nesmělé a slušně vychované, takové, která chce mít spoustu dětí a ráda si hraje s erárními vesnickými koťaty. Dívce, která se stydlivě červená, když ji jeden z fotbalistů políbí. Dívce, která se s ním na starém hřišti nevyspí, protože je přece slušná a zodpovědná.

Jo, je fakt, že by ses s ním nevyspala ani teď. Ale z jiných důvodů - sex s někým, kdo tě nijak zvlášť nepřitahuje a navíc v téhle tvé milované činnosti nejspíš nebude nijak dobrý, tě fakt neláká. Radši si počkáš zpátky do Prahy, na toho, co ti za poslední dva či tři dny tolikrát slíbil, jak tě tvrdě ojede za všechno, co mu píšeš.
Víš, že jsi vlastně ani nešla do kostela? Tady jsi vždycky zašla, kvůli ministrantům, aby věděli, že jsi tady, a že by sis někdy zas šla začutat. Ale teď už ne, kašleš na to, nestojíš o ně a oni o tebe nejspíš taky ne. Vyrostla jsi z nich. Jsi jinde.
A je ti z toho smutno, cítíš se sama. Nemilovaná a zbytečná na milovaných místech, která ale dnes působí jaksi cize. Krom toho se i tady věci mění - snad pomaleji než v Praze, ale přece - takže zastávku nad vesnicí přemalovali na modro, a tím pádem zmizelo tvé vyznání jednomu z fotbalistů.
Už bys tady tomu neřekla domov. Ale Praze taky ne - tam jen když jedeš dolů Vysočanskou estakádou, cítíš "Tohle je moje Praha - tady jsem vyrostla a sem patřím, tady se cítím dobře."

Nemáš domov, víš to?

neděle 27. října 2013

Přítel v nesnázích

Dnes chtěla bych se modlit za kohosi,
kdo mne toho velmi mnoho naučil,
položil mi otázku "Kdo vlastně jsi?"

Připodobněn slunečnímu kotouči,
toužíval pro mne právě tím sluncem být...
Nemohl - však polibkem se rozloučil.

Ještě stále k němu chovám vřelý cit,
a jednou oddám se mu - až přijde čas -
leč do té doby smím o něm pouze snít.

Dnes večer však slyším jeho tichý hlas
jak volá o pomoc do univerza
příliš hrdý, aby žádal ji od nás.


O stesku, touze a dopisech

Měla bych něco napsat. Něco, cokoli, krátké nebo dlouhé, prostě bych měla, ale není co a o čem. Nevím. Včera spousta hrabání listí, slunce, smích a vysoce účinná terapie prací, a pak krásný večer plný touhy... Tolik jsem chtěla být několik set kilometrů zpátky, aby se to všechno napsané mohlo splnit... Všechna ta jeho slova aby se změnila v doteky, v polibky, v horkost a naplněný chtíč...

Chtěla bych se jít projít do polí, utíkat a smát se a líbat a nechat si hřát ruce a padat do závějí listí v lese. Chtěla bych sedět na posedu a tiše čekat, až se srnky přijdou napít k tůni, cítit tvoje ruce kolem pasu a tvé rty ve vlasech a na krku...

Toužím, neskutečně toužím a znova si připadám jako princezna uvězněná příliš starostlivými rodiči ve věži, dobře ukrytá před světem a tolik daleko od všeho, co miluji a kde se cítím sama sebou.
Ze psaní, které tě mělo vytrhnout z nudy krásky uvězněné daleko od přátel se nějakým záhadným způsobem stal milostný dopis takřka románového formátu.
Tak nějak jsi to psal tenkrát poprvé... Nemám tu ani ty dopisy. I když, naše konverzace taky stojí za druhé či třetí přečtení.
Přemýšlím, že bych lehce vykradla Zážitkovou nymfu a taky napsala nějaký takový popi některého šíleného odpoledne... I když, dnes asi ne, jistě ne teď... Možná večer, až zas budu toužit a chtít a budu tolik cítit tu dálku.

čtvrtek 24. října 2013

O dopise

Leťte, leťte, slova má
příteli poslaná,
po vlnách doplujte
za tu hranici,
kde končí prý svět a začíná...


Snad vykouzlí úsměv
na těch nádherných rtech,
co chutnají po krásných chvílích
kdy společně jsme se smáli,
objímali, milovali...

úterý 22. října 2013

Dobrou noc, dávný...

Je dávno zítřejší den
a já už prostě jen
chci ti dát dobrou noc
a polibek na tvář.

Víčka mi ztěžkla už,
klíží se, a jistý muž,
co ukázal mi blízkost,
šeptá a v očích má zář.

Za oknem sníh a led
pomáhá mu vyprávět
o saních, skřítkovi,
o motýlích křídlech.

Jako by tiše zpíval
a ve vlasech mne vískal,
i když to už je mnoho,
mnoho let od toho,
toho dne, kdy chtěla
jsem být jeho celá...

pondělí 21. října 2013

Žít bez Múzy, jen s básněmi, zkusit chci

Snad měla bych psát báseň slíbenou,
však marně naháním Múzu splašenou,
co utíká mi zpod dlaní kamsi pryč
se slovy "Teď má tě v moci Chtíč
můj krásný, svůdný, sladký bratr,
co nenápadně se ti vkradl
do srdce i do snů o dotecích,
po nichž prahneš ve svém prokletí."

Prý nemůže, nesmí se milovat
se mnou, která všechno jí chci dát,
prý Chtíč nejdříve musím ukojit,
abych mohla ji zas políbit
na ty svůdné, plné rty, jak růže,
v nichž vidím podobu onoho muže,
pro jehož tělo dýchám a tepu,
po jehož kůži bloudím poslepu.

Tápu, slepá a ztracená v dechu,
oděná v slasti a překrásném hříchu,
co hříšnější byl by nenaplněn.
Dopřávám Múze snad poslední sten,
poslední projev mé touhy po ní,
a vícekrát už se nepokloním,
neboť i sama snad dokážu
psát básně, v nichž světu drze lžu...

Trinity? Já? Ale jistě, proč ne.


"Hele!" šťouchne do svého o poznání silnějšího kamaráda malý hubený klučík.
"Co je?" otočí se na něj hromotluk.
Hubený kradmo ukáže na mladou dívku sedící na druhé straně autobusové uličky.
"Mno?"
"Koukeeeej!"
"A co jako?"
Tlouštík se odvrátí, aby se dál věnoval čmárání po zamlženém okně, ale jeho menší společník mu nedá pokoj.
"Ta pani vypadá jako Trinity!" ozve se nakonec pisklavým hláskem, a vyděšeně se dívá, jestli si toho jmenovaná náhodou nevšimla a jestli by nebylo lepší vystoupit na nejbližší zastávce a utéct.
"Neneee! Trinity měla kožený kalhoty přece," odvětí s klidem větší z chlapců, když dlouhým zkoumavým pohledem zhodnotí kvalitu manšestrových kalhot.
Druhý chlapec se ale nenechá odbýt.
"Ale to má proto, že je ingu... Inkon... Impo..."
"Inkongnito myslíš?"
"Jo."
"No jo, ale Trinity měla přece ten kabát až po zem!" prohlásí vítězoslavně kreslič a pokračuje ve svém bohu snad sice libém, nicméně uklízečkami ve službách dopravního podniku velmi neoblíbeném činění.
Druhý chlapec si posune kulaté brejličky po nose a s pootevřenou pusou se zamyslí. Náhle se mu v obličeji objeví spokojený a sebejistý výraz.
"Todle je totiž letní střih!"
"Je podzim, ty troubo," usadí ho kamarád a upozorní ho, že jestli nechtějí přijet do školy pozdě, měl by vystoupit.
Dostane se mu ale naprosto přesvědčivé a bezkonkurenční odpovědi.
"Ale ještě před chvílí bylo léto a ona si ho nestihla převlíknout, protože měla moc práce se zachraňováním světa!"


Štíhlá mladá žena si rozpustila dlouhé vlasy po ramenou, vstala, uhladila černý kožený kabát po kolena a vykročila těžkou hnědou botou do chladivého, ale prosluněného podzimního rána. A ač pokládána za drsnou akční hrdinku, mile se usmívala na všechno okolo sebe...

neděle 20. října 2013

Původně cukrkandl

Mám tendenci psát sladkobolné, klišé přeplněné básně, ze kterých bude po galonech odkapávat cukrkandl. Ale jelikož mi mé ironické a měkritické já nedovolí, abych něco takového prezentovala jako součást své tvorby, smolím tuhle záležitost, u které nemám nejmenší ponětí, co z toho nakonec vypadne.

Obouvala se. S nohou vyhozenou na stole zapínala přezku tanečního střevíčku.
"Já si říkal, kam to dnes jdeš tančit..."
Zvedla hlavu. Jistě, starý přítel, dlouho ho neviděla. On ji také ne. Úsměvy, vřelá objetí.
"Ráda tě vidím, opravdu ráda," řekla a společně se vydali na parket.
"Jak se máš?"
Oba najednou, trocha smíchu a pak kdo tedy začne. Že prý dámy mají přednost.
"Skvěle. Nesmírně intenzivně. zajímavě. A tak trochu.... No, too many men around me."
Prý že si to má užít. Dospívání se už opakovat nebude. Improvizace - zrovna včera. Ach ano, tam, co nemohla jít, aby směla dnes tančit. Jive, waltz. Trochu roztančená, trochu jistější, trochu víc beze strachu, že se nenechá vést. Nechá. A ráda, je to krásné. Hovor, nakouknutí k šatnám.
Už je tu.
"Promiň, já tě opustím."
A znova, pozdrav. Čekala, než se převlékne do tanečního. Manžetové knoflíčky a jiné krásné věci, tolik jeho.

Oukej, tak to asi nepůjde. Ztrácím se ve vlastních pocitech a neumím je zapsat. Je to skvělý a zároveň divný, trochu to bolí a trochu chvěje. Tout nouveau, tout beau...
Oui, vraiment, c'est ça. Justement l'amour, seulement désir. 
Only you. You are my destiny, when you take my hand, I understand the magic that you do.
Roxanne. Jealousy, yes, jealousy will drive you... MAAAAD!
Ozvěny, zavřené oči, vůně, smích, bráchové, co si utahují. Další smích, polibky. Doteky. Nejistota a důvěra. Nevím, co mám dělat, ale ty víš, co se mnou. Veď mě.
A pak ten moment, kdy vedla vteřinku ona.
"V tomhle páru jsem chlap já."
Jen věděla, kam půjdou, a vyšla o zlomek chvíle dřív než on.

Včera jsem tančila a neměla ponětí, jak vypadám. Jestli to dělám správně. Ale věřila jsem, že tančíme dokonale. A bylo to skvělé. Děkuji. A do příště natrénujeme rumbu a zatančíme si ji... Víš na kterou.

čtvrtek 17. října 2013

Sázka na špatnýho koně

Fandíš špatnýmu koni,
vždyť neměl ani startovat.
Favorit byl jasnej,
danej, odsouhlasenej
všema výborama pro doping
i proti němu.
Ale tenhle protivník
má nebezpečný zbraně
možnosti a styky
a tak pozor na něj
ať nejsi to právě ty
co na to doplatí.

Vlastně to neměl být závod,
jen příjemná projížďka parkem
a najednou tu je soupeř
co k boji vyzývá tě
- ne tebe, tvého koně -
a nesází na nikoho.

"S nahou jazdkyňou cválajú tmou
mojou krajinou bláznivých snov..."
Jenže tohle není píseň,
ale boj na život či smrt
všechno nebo nic
pro vítěze a mrtvolu.
A dálky nejsou záviděníhodné,
jen nebezpečné a kruté.



středa 16. října 2013

Pozdní podzim

Pozdní podzim svítí okny těch,
co jsou už příliš dlouho vzhůru.
Milencům zklidňuje zrychlený dech
a básníkům voní po zázvoru
a trochu taky po vzpomínce
na něžné nesmysly šeptané
do ouška křehké, nádherné dívce,
již možná příští jaro odvane,
anebo ji odplaví deště listopadu,
studené a hořké jako dobrý lék,
možná ještě dříve dojde k tomu pádu,
z něhož zbude tisíc vzpomínek.

Však jakkoli to bude či snad musí být,
navrhuji řádně všeho si užít.







pondělí 14. října 2013

Odpusť, stojí to za to!

Zas několik dní bez řádku,
pro všechno na světě,
prosím vás, odpusťte,
odpusťte příliš mnoho síly,
omluvte slzy a smích,
jež s vámi nesdílím,
omluvte všechen ten křik,
který ukrývám...

Rozum se mě ptá:
"Opravdu to uděláš?
Opravdu zahodíš
vše, co jsi měla,
pro muže, z jehož těla
šílíš a blázníš
a jsi jako opilá,
jak sjetá nejlepším matrošem?"

A já pro něj nemám odpověď...
Jen strach, bolest a slast a příliš všeho...

sobota 12. října 2013

Jsem amorální, nestydím se za to, a asi bych měla.

Ach jistě, měla bych spát. Jako každé slušné děvče. V tuhle dobu přece žádná dáma nemůže být vzhůru, natož aby seděla u počítače a psala. Dámy nepíšou. Nebo aspoň ty čistokrevné jistě ne. Dámy skrývají emoce, chtíč, bolest, strach, řev. Nasadí masku líčidel a úsměvů a jsou dokonalé.

Bohové a bohyně, děkuji, že nejsem dokonalá.

A proto... Proč nespím?
Dívala jsem se na film. Changeling.
Plakala jsem u velmi mála filmů. Forrest Gump. Dead poetes society. Brečela jsem u všech třech Matrixů. A teď se mi v deset ještě nechtělo jít spát... A zjistila jsem, že tohle mám stažené.
A tak jsem plakala. Plakala jsem, když Christine Collins odvedli do blázince a její "spolubydlící" neustále opakovala "This is MY room. This is MY room. They said it was only MY ROOM!!!" Plakala jsem, když Sanford Clark kopal na místě, kam ho jeho bratranec před mnoha měsíci přinutil pohřbít to, co zbylo ze zabitých chlapců. Plakala jsem, když se David setkal s jeho matkou, a Christine jen stála, dívala se, a tekly jí slzy.
Když Gordon Stuart Northcotte zpíval s kuklou přes obličej a smyčkou okolo krku "Silent night, holy night...", sundala jsem si sluchátka, zavřela oči a nacpala si pěst do úst. Ano, jako malé dítě, když se hrozně bojí a nechce křičet. Bála jsem se. Hnusil se mi. Bylo mi ho líto.

Jak je možné, že se tohle mohlo stát? To jsou lidé opravdu tak špatní?
Ano. Jistě. Morálka a to, co je správné, jde stranou před vlastním ziskem. A je jedno, jestli získám prachy, drogu, nebo vzpomínku na pár krásných chvil. Pořád jsou věci, které prostě jsou špatné.
Dobrá, já nezabíjím děti. Ale nejsem nijak morální člověk. A děsí mě, že mi to nevadí, že jsem s tím smířená a srozuměná. A nečekám ani od lidí okolo sebe nic jiného... Většinou. Naivní chvilky má každý.

Ach ano - "vždyť to takhle má/dělá/chápe každý." Kouzelná věta. Jako by to, že nejsem jediná, něco zlehčovalo. Hlupačko, ty, co se snažíš být tolik jiná, ses stala sama zrcadlem společnosti... Jen odrážíš svět okolo sebe, nic víc, ale ani nic méně.
Quelle ironie...

pátek 11. října 2013

Anděl s netopýřími křídly

Na okne sedela,
za obzor hľadela,
a dobre vedela,
že krídlam anjela
tie naše sa nepodobajú...

Dneska i přes to,
že tohle město
voní po prachu
a je plné strachu,
do ulic křičím,
že se před ničím
nevzdám té touhy
co k tobě mě pouty
z hedvábných stužek
tak trochu váže.

Kráčím po střechách,
pode mnou se vrah
plíží přes balkon
kamsi, kde jen on
a ten druhý ze dvou
znají svou tajnou
společnou hrůzu,
smrtící Múzu.

Poslední kroky
šílené holky,
co nemá obavy
když se bez hlavy,
bez těla a duše,
příliš jednoduše
vrhá do propasti
tebou dané slasti.

středa 9. října 2013

Just another unfinishable series - part three: About hurting the one I love


Švih, výkřik, pád. Zapraskání kloubů, pach potu a žár slunce skrz okenní tabulky. Rudá a modrá.
"Sestřičko, nechceš už skončit?"
"Neříkej, že už nemůžeš!"
Pěst, odraz, kop. Výkřik. Slzy. Dlaně na koleni. 
"Zatraceně! Butchi, promiň! Jsi v pořádku?"
"Nejsem si úplně jistej... Nemůžu se na tu nohu postavit."
Snaha, pád, zaúpění. Snaha. Úspěch? Pád.
"Dojdu pro Ixe. Vydrž. A napij se."
Bolest. Strach. Co bude? Výčitky svědomí. Kdyby...

"Ixi? Jsi tu někde?"
Bílá, sterilní a bílá. Dezinfekce, obvazy, ocel. Chirurgická.
"Jistě. Stalo se něco?"
"Trénovali jsme s Butchem... Chtěl skončit, já ho nenechala."
Polknutí. 
"A zranila jsem ho. Koleno."
"Tak jdeme."
Běh, spěch, nervozita. Výčitky svědomí.

"Butchi, co tohle - bolí?"
Skousnutý ret a sten drcený mezi zuby.
"Jo, celkem fest."
"Sunny, podej mi obinadlo. A přines berle - na ošetřovně se mi bude pracovat líp."

Znovu běh. Kapky potu v očích. Štípou... Nebo to jsou slzy?
Bílo a sterilní ticho. A zmatek - na doktora trochu nepořádek. Co chci? Aha, berle.
Běh. Rychle! Rozevláté vlasy i modré stuhy. Výčitky svědomí.

"Sunny, chyť ho pod paží. Tak. A ty čapni ty berle. Dobrá. Na tři."
Čísla.
"Jauvajs... Ale stojím. Zhruba."
"To zvládneš... Pojď nahoru."
"Odpusť, bráško..."
"Sunny, klid. Budu dobrej, nebreč. Vždyť vypadáš, že tě to bolí víc než mě!"
 

úterý 8. října 2013

O těch, co neumí číst básně

Prý neumí číst básně.
Neumí, nechtějí,
kdo ví.
Já ne, já snad jen tuším.
A možná to tušení
není ani tak tušením
jako spíš doufáním
že mají důvod.

pondělí 7. října 2013

Monolog ke Smrti.

Tak už jsi tady. A poslední sex nebude. Jsi kostra. Takže nebude. Krom toho bezpohlavní. Jak anděl. Ďáblové se mají, ti si můžou vybrat, jestli budou ďábly nebo ďáblicemi. Ale ty ne. Poslední sex byl minule. Zatraceně. Já tam ještě asi nechci. Tam, do nevědomí. Chci ještě chvíli mít šanci svádět a poutat. A trápit se, že ubližuju, protože jsem to já. Šílená básnířka. Zápalka. Já.

Zvědavost co bude potom už není. Zmizela spolu s uvědoměním, že na to fakt jednou dojedu. Na všechny ty nelásky a doteky. Na blízkost a touhu, když blízkost byla spíše dálkou. This world is full of distance.
Prý když člověk umírá, proběhne mu před očima celý život. Na co si asi za těch dvacet, pětadvacet let vzpomenu já?
Na to, jak jsem kdysi jednou ve čtvrtek v sedum ráno líbala kluka na rozloučenou a v půl osmé se objímala s jeho holkou a bavila se s ní ve škole...
Na to, jak jsem lhávala o čemkoli mě napadlo, protože neměli šanci na to přijít.
Na drobnou zrzku.
Na zápisy o couře v béžovém baloňáku.
Na vztek a vzdor, na bouře, když jsem četla o Malé smrti.
Na příliš mnoho příliš brzy přečtených knih.
Na nádherné metafory.
Na alegorie.
Na milované.
Na profesora češtiny a profesorku chemie. Nehodili by se k sobě. Ale chtěla jsem je oba stejně moc.
Na bolest z naplnění.
Na strachy, jestli se opravdu nestane to nejhorší, tedy průser.
Na doteky rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína. A milencova.
Na vůni karamelu, cukrové melasy a saka, co prý nehřeje.
Na čísi vysněnou trojku, co má být s tou a jinou.
Na šílenství. Na bláznovství. Na smích.
Na svádění a hry. Ty nejreálnější hry, co jsem kdy mohla hrát. Ty nejhravější reality, co jsem kdy mohla žít.

Na to všechno jednou dojedu. Na to všechno si tehdy vzpomenu. Na to všechno teď připíjím!



neděle 6. října 2013

I feel a tap on my shoulder, but tonight I dance alone

https://www.youtube.com/watch?v=TVihYwjsgIo

Prostě jen strašně smutná. Z ničeho a z něčeho. Ty víš. Možnosti, z nichž nelze zvolit bezbolestně. Chvíle, kdy vlastní moc strašlivě děsí. Ten, kdo nemá sílu, neměl by dostat moc. Slabý neví, co s mocí. Nemůže vědět - vždyť ji vždy viděl jen jako prostředek to make him even smaller and weaker.

Ano, anglicky to jde líp. Nie je to tak veľmi cítiť. Ale já chci cítit, i když díky tomu nebudu psát rychle ani dobře. Jen budu přelévat své třesoucí se ruce do rozklepaných a nejistých liter. A pak budu rozmazávat slzy s inkoustem po papíře.
Rve se to ve mně. Co zvolit - a být, či nebýt? Snad raději nebýt, tak by to bylo jednodušší...  A ešte o trochu väčšie srabáctvo ako teraz. Veď len vyčkávaš, ako bude a nebude. Aj keď vieš, ako sa nakoniec rozhodneš. Len dúfaš, že a stane niečo, čím sa všetko zmení.

Oui, ton existence slovaque est vraiment... honnête? Oui, c'est le mot absolutement précise.

Chci se prostě jen stulit, nechat se obejmout. Políbit. Usnout. Propadnout se do dalšího snu s metabuzením. Když se ti zdá, že se probouzíš do slunce, vedle muže, milovaná, v bezpečí... A pak se probudíš znova. A cítíš se asi takhle...


I feel a tap on my shoulder,
but tonight I dance alone,
alone and absolutly sober,
no wine, no beer, 
no soft or slow touches 
of your sweet lips,
no looking in each others eyes,
theres only darkness...

Darkness and pain,
and time goes in vain,
useless minutes
falling down the stairs.
Falling down the stairway to hell,
falling down the highway to heaven...

A na tvári ľahký žiaľ,
hlboký v srdci smiech.
Vzpomínka - ty jsi spal 
a jméno na tvých rtech 
zdálo se býti mým... 
 

pátek 4. října 2013

Pozorovaná básnířka

Díváš se na mě
a snažíš se hádat
zda vidíš koně,
kotě, nebo hada,
zda píšu o lásce,
anebo o smrti,
snad taky o válce...
A já koušu si rty.

Díváš se skrze mne,
a já si namlouvám,
že zájmem o mne
ten pohled nazývá
vypravěč a autor
mého příběhu,
ten děsný magor,
co dal do běhu
tuhle romanci
psanou na koleni.

úterý 1. října 2013

Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.
Dát básni jméno je jako zabít motýla.