pondělí 7. října 2013

Monolog ke Smrti.

Tak už jsi tady. A poslední sex nebude. Jsi kostra. Takže nebude. Krom toho bezpohlavní. Jak anděl. Ďáblové se mají, ti si můžou vybrat, jestli budou ďábly nebo ďáblicemi. Ale ty ne. Poslední sex byl minule. Zatraceně. Já tam ještě asi nechci. Tam, do nevědomí. Chci ještě chvíli mít šanci svádět a poutat. A trápit se, že ubližuju, protože jsem to já. Šílená básnířka. Zápalka. Já.

Zvědavost co bude potom už není. Zmizela spolu s uvědoměním, že na to fakt jednou dojedu. Na všechny ty nelásky a doteky. Na blízkost a touhu, když blízkost byla spíše dálkou. This world is full of distance.
Prý když člověk umírá, proběhne mu před očima celý život. Na co si asi za těch dvacet, pětadvacet let vzpomenu já?
Na to, jak jsem kdysi jednou ve čtvrtek v sedum ráno líbala kluka na rozloučenou a v půl osmé se objímala s jeho holkou a bavila se s ní ve škole...
Na to, jak jsem lhávala o čemkoli mě napadlo, protože neměli šanci na to přijít.
Na drobnou zrzku.
Na zápisy o couře v béžovém baloňáku.
Na vztek a vzdor, na bouře, když jsem četla o Malé smrti.
Na příliš mnoho příliš brzy přečtených knih.
Na nádherné metafory.
Na alegorie.
Na milované.
Na profesora češtiny a profesorku chemie. Nehodili by se k sobě. Ale chtěla jsem je oba stejně moc.
Na bolest z naplnění.
Na strachy, jestli se opravdu nestane to nejhorší, tedy průser.
Na doteky rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína. A milencova.
Na vůni karamelu, cukrové melasy a saka, co prý nehřeje.
Na čísi vysněnou trojku, co má být s tou a jinou.
Na šílenství. Na bláznovství. Na smích.
Na svádění a hry. Ty nejreálnější hry, co jsem kdy mohla hrát. Ty nejhravější reality, co jsem kdy mohla žít.

Na to všechno jednou dojedu. Na to všechno si tehdy vzpomenu. Na to všechno teď připíjím!



Žádné komentáře:

Okomentovat