pondělí 28. října 2013

O domově, o změnách, o nepatření a hořkosti

Ještě před chvílí spousta smíchu za monitorem, flirty a vzrušení na několik stran, spokojená a sebejistá jako pokaždé, když jsi svůdkyní... A teď? Sama, opuštěná, sedíš v pokoji plném pavučin pohlcujících chabé světlo noční lampičky se slony nalepenými na cylindru. Nostalgická vzpomínka na to, jak jsi tu trávila prvních pár let života.
Malá holčička s mašlemi v krátkých vlasech utíká k mladíkovi v uniformě. 
"Ocko, ocko!" volá rozrušeně, a cítí velkou radost, že ho zas vidí, protože maminka bude pak taky šťastná a spokojená. A nebude na všechno sama.
Snad je to falešná vzpomínka, vymyšlená, když ti o tom vyprávěli... A možná ne, to už nezjistíš. Stejně jako ta, ve které ležíš v postýlce a máma ti vytahuje palec z pusy, ty jen počkáš, až bude zas pryč, a znova ho strčíš mezi rty - ještě nevíš, kolik bolesti a křiku tě ten pocit bezpečí jednou bude stát.
Hořkost, to je to, co cítíš? Hořkost z toho, že se sem už ani nechceš vracet, že sem nepatříš, že nemáš ráda lidi ve městě, kde ses narodila, ani ve vesnici, kde jsi pak vyrůstala. Miluješ tu krajinu, miluješ tu vesnici, patří sem spousta krásných vzpomínek... Ale jako by nepatřily tobě, ale někomu jinému, jiné dívce, nesmělé a slušně vychované, takové, která chce mít spoustu dětí a ráda si hraje s erárními vesnickými koťaty. Dívce, která se stydlivě červená, když ji jeden z fotbalistů políbí. Dívce, která se s ním na starém hřišti nevyspí, protože je přece slušná a zodpovědná.

Jo, je fakt, že by ses s ním nevyspala ani teď. Ale z jiných důvodů - sex s někým, kdo tě nijak zvlášť nepřitahuje a navíc v téhle tvé milované činnosti nejspíš nebude nijak dobrý, tě fakt neláká. Radši si počkáš zpátky do Prahy, na toho, co ti za poslední dva či tři dny tolikrát slíbil, jak tě tvrdě ojede za všechno, co mu píšeš.
Víš, že jsi vlastně ani nešla do kostela? Tady jsi vždycky zašla, kvůli ministrantům, aby věděli, že jsi tady, a že by sis někdy zas šla začutat. Ale teď už ne, kašleš na to, nestojíš o ně a oni o tebe nejspíš taky ne. Vyrostla jsi z nich. Jsi jinde.
A je ti z toho smutno, cítíš se sama. Nemilovaná a zbytečná na milovaných místech, která ale dnes působí jaksi cize. Krom toho se i tady věci mění - snad pomaleji než v Praze, ale přece - takže zastávku nad vesnicí přemalovali na modro, a tím pádem zmizelo tvé vyznání jednomu z fotbalistů.
Už bys tady tomu neřekla domov. Ale Praze taky ne - tam jen když jedeš dolů Vysočanskou estakádou, cítíš "Tohle je moje Praha - tady jsem vyrostla a sem patřím, tady se cítím dobře."

Nemáš domov, víš to?

Žádné komentáře:

Okomentovat