čtvrtek 28. listopadu 2013

Prší mi do snů...

Nevěřím vlastním snům,
a tak mi do nich prší
děrami po smíchu,
pod nimiž se vrší
papírové koule,
vypsané propisky,
vzpomínky z před sta let
a drobné penízky.

Mezi vůní maté
a tichým přednesem
kličkují nesměle
slzy, jež nesnesem.
Nebo aspoň já ne,
a tak od nich utíkám,
a ve tvých smutných slovech
konečně usínám.

Objetí polárně
expedičního svetru
ve kterém se ztratí
každý poryv větru
a opřeni o sebe
za svým si stojíme
hledíme do nebe,
a s jistotou tušíme.

Cítíme stálost,
sílu a pevný stisk,
který nás nepustí,
leda by svedl risk
nás do svých osidel,
a pak rozdělil drze,
nechal nás ztratit se
v nekonečné mlze.

Prší mi do snů
sny z cizích hlav
ztrácím se v kosmu
a ve mě ztrácí se dav,
skrývám se v tobě
a chci, aby ses chlubil,
a radši nemyslet
co kdybys tu nebyl...

neděle 24. listopadu 2013

Škrtla bych to červenou zápalkou

Sedím tu na posteli, déšť do oken mi tluče
a černý čaj mě pálí a slyším kočku skučet
- že prý ji vykoupali fracci ve špinavé řece,
pak se jí drze smáli, když prosila je v kleče
ať ji jen nesvlékají, ať nenutí ji křičet...
Fracky bych škrtla...

Dnes ten déšť nepomáhá, dnes jenom děsně studí,
k snídani vůně kafe, neboť jsme příliš chudí,
abychom se najedli vajíček se slaninou,
tak brady smáčíme si hladově mlsnou slinou...
Hlad, ten bych škrtla...

Chci ti rozcuchat vlasy a ty se v spaní vrtíš,
přemýšlím o čem asi, o které dívce teď sníš,
a doufám v nezklamání, až se vedle mě vzbudíš...
Snění bych škrtla...

Slzím a škrtám sirkou, zvlhlou od ranní mlhy,
krvácím, křičím, píšu, a splácím všechny dluhy...
Kouře bych škrtla...

sobota 23. listopadu 2013

Chci.


Chci koupit tvůj smích,
chci prodat tvůj strach,
chci půjčit tvou košili,
chci ukrást tvé krásné sny.

A chci pusu na tvář. Tak blízko rtům, jak to jen půjde.
A chci projít svět. S tebou nebo bez tebe. Stačí když vyjdu, někdo se už přidá.
A chci se vedle tebe probouzet ve čtyři ráno.

Na nebe je pozdě,
na peklo snad brzy,
chci koupit tvé "Ještě..."
i když mi hrozí,
že s příštím deštěm
odpluješ pryč...


čtvrtek 21. listopadu 2013

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Drž mě pevně, miluj mě zlehka.
Pro svět snad silná, s tebou však křehká...
Jako z cukru, v slzách se rozpouštím,
když poslední tanec večera tančím.

Kroky dva, tóny tři, rytmus pomalý,
těla bez ostychu se dotýkají,
dva dechy, dva páry tanečních bot,
a dlouhé večery zimních sobot.

Zimní soboty, podzimní čtvrtky,
uvadly poslední okvětní lístky,
a přesto růže je stále živá,
ruměnce na tvářích neubývá.

Pohlaď mě po tváři, překvapení,
ostych mi vlastní příliš není,
spolu v myšlence se probouzíme
a doufáme, že jenom neblouzníme...

Drž mě pevně, miluj mě zlehka,
cesta tance nikdy není lehká,
přestaň se bát, chyť mě pevně,
zavři oči a miluj mě jemně.

pondělí 18. listopadu 2013

Mlčení není ticho.

Leželi vedle sebe nazí - ona hlavu na jeho hrudníku - a poslouchali jeden druhého. Tepy a dechy. Ticho zahnali pryč, vyplnili ho sebou. Zůstalo jen mlčení, klidné a společné, neporušené a sdílené. Pohladil ji po vlasech, zavrtěla se a polechtala ho vlasy na krku. Políbil ji a obrátil na záda. Opětovala mu polibek - vždyť takové krásné rty nesmějí zahálet. Dlaní sklouzl po jejích oblinách do klína a rozdráždil ji. Vydechla, v očích jí probleskly ďábelské ohníčky... Zopakovala jeho doteky a se skousnutým rtem se mu dívala do očí. Užíval si ten pohled a její tiché vzdychání, znova ji políbil a pak už byli jeden, jedna, jedno, život, duše, tělo.
Pohyb, živočišný, tak rychle pomalý - jako její vůně, ona totiž voní rychle, ještě rychleji než žije... Přelévali svou energii jeden do druhého a postel jim byla katalyzátorem. Polštáře tlumily dopady těl, když se převalovali v peřinách sem a tam v souboji o moc a možnost věnovat se tomu druhému. Skříňka vedle postele zas jednou nevydržela, že se na to musí dívat a praskla jí polička. Sklenice s drobnými na drobnosti se s cinkotem zřítila na zem. Steny a vrzání postele se slévají v jeden rytmus.
Mlčení prořízne až jejich společný výkřik...


pátek 15. listopadu 2013

A scream.

Stojí, zahalená dílem do páry z horké vody a dílem do pekelného kouře, a křičí. Bolestí, slastí, strachy, chtíčem, nenávistí, vztekem, svobodou. Křičí a hrozně ji to bolí. V hrdle ji pálí krev mrtvých draků a slzy znásilněných Múz, a ona sama přidává svou krev a své slzy k těm prolitým během věků. Řve jako šelma, co vyhlašuje svou vládu nad dobytým územím, jako berserk, když zabije posledního vojáka poslaného na smrt proti nepřemožitelným nestvůrám, které necítí bolest.
Po těle jí stéká pot, slzy i její vlastní krev, voda se sráží na skalách a teče jí do vlasů. A řev se odráží od těch samých kamenných stěn a vrací se k ní ozvěnou a ona stojí rovně jako sloup, pevná a jistá, a řve dál, koupe se ve vlastní agónii a orgasmu.
Je mokrá a lepkavá a rozpálená, skropená spermatem tisíců mužů, použitá a odhozená, odkopnutá a zašlapaná do země. Rozžvýkaná a vyplivnutá a poplivaná. Hořká. Horká. Nahá. Svobodná, protože smí křičet. A je jí jedno, že ji slyší celý svět. 
 Chce řvát dál, chce vytvořit něco šíleného, vesmírně intenzivního, něco, co se dotkne každého člověka. Chce, aby tu teď byl celý svět pro ni a ona byla opravdová bohyně, ne jenom ta, které muži říkají "Bohyně...", když do ní zajíždějí a oddávají se slasti, kterou dokáže dát.
Křičí a křičí a křičí... Zdá se, že se za celou tu dobu ještě ani nenadechla. A křičí dokonale, krásně a strašně, je to jako křik rodící matky a jako mužský sten při orgasmu. A lidé přicházejí a dívají se na ni, neschopní pochopit, čím je tak neskutečně přitahuje, co je nutí zastavit a jen se dívat a poslouchat její křik. Nevědí, že to, co vyzařuje celým tělem je nespoutanost. Prsteny, náramky, obojek i náhrdelníky ze sebe servala a nepatří nikomu a ničemu, dokonce ani času - její náramkové hodinky skončily v hluboké vodě pod útesem.
A přicházejí další a další lidé a dívají se a poslouchají.Už jsou tu celé národy, celý svět slyší její křik... A pak začne křičet malé dítě. Jeho starší sourozenec se přidá... Matka, otec, strýc. Jejich přátelé. A přátelé přátel a známí známých. Všichni řvou a vyřvávají každou svou bolest, slast, radost. Všechno.
Její křik utichne. Už není co křičet, už není co žít. Skácí se k zemi jako loutka s přetrhanými provázky. A nad její hlavou zhasne první z miliard hvězd.

sobota 9. listopadu 2013

Včerejší svítání...

Červená bedýnka uprostřed dvorku,
kočičí hlavy pod ní a hlavy koťat v ní,
a nad nimi svítání - žhavé prsty, co tápou
pod roztrhanou peřinou mlh,
závěsy kouřů, co v prstýncích stoupají z té výhně,
ve dvoře kde hrály se sny,
krabice osamělá a plná ticha,
co rozléhá se městem,
když slunce se miluje s oblohou...


středa 6. listopadu 2013

Týýý vole, koment!!!

Oukej, přiznávám, tohle v podstatě píšu jenom proto, že se mi chce psát, ale prostě nevím co, tak píšu pitomosti. Takže dneska třeba o tom, že mě vždycky strašně moc potěší, když pod některým z mých zločinných počinů najdu komentář. Nebo o tom, že jsem na začátek předchozí věty měla chuť dát "tož", i když to slovo děsivě nemám ráda. Nebo o tom, že mě fakt strašně bolí záda, protože místo toho, abych pro ně něco udělala a nechala si je namasírovat, jsem prostě bohapustě šukala o hodinu déle.
Mám ráda slovní spojení "bohapustě šukat". Dost se mi to líbí. Asi jako... Sakra, nemám tu skripta na literaturu, takže ani v nich na okrajích vepsané poznámky o skvělých hláškách našeho skvělého profesora na češtinu a děják, profesora se skvělým jménem a skvělým kousavým humorem... Eh, jo, dobře, byla jsem do něj zamilovaná, když jsem byla ještě malá a ani trochu ne básnířka, a pak ještě chvíli když už jsem básnířka byla, ale prostě pro něj mám stále slabost. Je skvělý!
Hele, co takhle se přestat rozplývat nad Z. a začít psát něco smysluplného?
Mno... Víš co, když už jsi vylezla, tak se představ našemu ctěnému publiku.
Jasně, abych za tebe udělala všechnu špinavou a únavnou práci, mé milované Já... Nicméně, drazí čtenáři, já jsem Reddie. Hádejte proč. Jsem takový to ironický, trochu zlý a krutý a netolerantní a kousavý já tady Básnířky, a občas funguju jako takovej alarm, když už se řítí do moc velkýho průseru. A občas ji prudím jen proto, že můžu.
Tak, to by snad stačilo... Myslím, že bychom měly jít spát. Obě. A připomeň mi, že příště si ty záda fakt namasírovat nechat musím, jinak chcípneme bídnou smrtí.

pondělí 4. listopadu 2013

Dopis před setkáním

Přišel mi dopis
- nečekaný - a voněl
jako ta náruč,
co mě objala,
když jsem jeho autora
líbala na rty.

sobota 2. listopadu 2013

Matka příroda je svině a nikdy jinak

Do prdele. Dneska se mělo šukat. Po víc než tejdnu vzájemnýho vzrušování a udržování se v permanentní nadrženosti jsme se na sebe měli vrhnout, strhat ze sebe oblečení a milovat se do zemdlení těla.
Ale pravidlo, že když se na něco moc těšíš, tak se zásadně něco posere nebo to není takový, jak sis představoval, platí. Jak pravil Murphy: "Anything that can possibly go wrong, does."
A cože se to podělalo? Mno hádejte. Slečna v růžovém svetru. Ne, není nemocný. Slečna v zeleném vedle. Ne, ani já nejsem, to bych tu neseděla a neplkala, ale ležela bych v posteli a spala. Pán v triku s nápisem Metallica. Ano, jackpot - dostala jsem to. Koukám, že jste znalý problematiky.
Je to na hovno. Dneska budu sprostá a nasraná a děsná fúrie - teda do momentu, než ho uvidím a s ironickým úšklebkem mu dotyčnou skutečnost oznámím. A pak mi bude fajn, protože je mi s ním vždycky fajn, ať děláme cokoli. Jenom to krytí "jdeme na sushi a pak tančit" nakonec nebude krytím, ale naprostou pravdou - což je sice bezva, protože tančí naprosto božsky, ale... Víte jak. Nečekané a nechtěné změny plánů se obvykle prostě nesetkávají s nadšeným přijetím.

Svině příroda
je jako každá matka
a na zabití.