pondělí 18. listopadu 2013

Mlčení není ticho.

Leželi vedle sebe nazí - ona hlavu na jeho hrudníku - a poslouchali jeden druhého. Tepy a dechy. Ticho zahnali pryč, vyplnili ho sebou. Zůstalo jen mlčení, klidné a společné, neporušené a sdílené. Pohladil ji po vlasech, zavrtěla se a polechtala ho vlasy na krku. Políbil ji a obrátil na záda. Opětovala mu polibek - vždyť takové krásné rty nesmějí zahálet. Dlaní sklouzl po jejích oblinách do klína a rozdráždil ji. Vydechla, v očích jí probleskly ďábelské ohníčky... Zopakovala jeho doteky a se skousnutým rtem se mu dívala do očí. Užíval si ten pohled a její tiché vzdychání, znova ji políbil a pak už byli jeden, jedna, jedno, život, duše, tělo.
Pohyb, živočišný, tak rychle pomalý - jako její vůně, ona totiž voní rychle, ještě rychleji než žije... Přelévali svou energii jeden do druhého a postel jim byla katalyzátorem. Polštáře tlumily dopady těl, když se převalovali v peřinách sem a tam v souboji o moc a možnost věnovat se tomu druhému. Skříňka vedle postele zas jednou nevydržela, že se na to musí dívat a praskla jí polička. Sklenice s drobnými na drobnosti se s cinkotem zřítila na zem. Steny a vrzání postele se slévají v jeden rytmus.
Mlčení prořízne až jejich společný výkřik...


Žádné komentáře:

Okomentovat