čtvrtek 26. prosince 2013

Ožrala na křídlech

U barového pultu vysedává anděl
nad sklenkou absinthu. A v přehlídce panděr
jeho lehká křídla zlomená se zdají
- nepatřičně bílá vajgly zametají.

Potlučen, pobodán, ovázán a sešit
jak válečný veterán dovolí si hřešit,
půllitrem do stolu bujaře si mlátí,
do rytmu kankánu s pijáky se klátí,
dokonalými rty, které zjizvil mu šerm,
šeptá básníkovi, jak u Múz kdysi našel
důtky a bičíky, pouta s kožešinkou...

Kabát má sepnutý ukradenou sponkou,
již ve vlasech měla krásná Kalliopé,
když nutila básnířky psáti pětistopé
verš mezi řádky špatné poezie
psané pro tuláky, jejich psy, a jiné
existence druhu značně pochybného.

Ostatně, ten kabát také není jeho:
"Patříval synovi Václava druhého,
než nechala ho zabít ta děvka Viola.
Dokonce i mně, andělovi, dala!"
Chechtá se a heká, už vypil přes míru,
hecuje hostinskou, ať mu z plezíru
jen tak, pro nic za nic, jednu ránu vlepí...
Co dodat, snad jen, že nic nepřekvapí,
jako když po letech anděl zase létá...
Avšak jenom chvíli - pak je po něm veta.

středa 25. prosince 2013

Namyšlený schizofrenní dialog o neodpouštění sobě samé

Dívenko překrásná,
byla jsi úžasná,
přiliš než aby snad
tobě nepodlehnout
šanci měl.

Neplakej, neslz už,
vždyť je to silný muž,
měl by to vydržet,
bolest klidně snášet...
Je to vůl.

Tak mi to připadá,
že to všechno psává,
ve snaze mučit mě
aby mě zpátky měl.
Krucifix.

A co bys čekala,
vždyťs proň dokonalá,
nebo aspoň témeř...
Zatraceně, nebreč!
Bude líp...

A co když nebude,
co když je osudem
mým trápit do konce
sebe, všechny chlapce
pro Múzu...

pondělí 23. prosince 2013

Příliš krátké a nepřesné a nedetailní a hlavně nebásnické shrnutí.

Veškerá inspirace vyvěrá z vnitřního přetlaku.

Nevím, kdo to řekl nebo napsal. Ale nejspíš měl pravdu. Je mi děsně zle.
V zakrvácených dlaních
dvojice knih daných
abys ty trpět nemusel
až bys je znovu otevřel.

Problém je, když je toho přetlaku příliš. Když člověk dělá tolik silných věcí, že nestíhá sednout k papíru nebo stroji a napsat alespoň pár smysluplných řádek.
Tedy, co se to dělo za posledních několik dní?
Drahá, to nebyly dny, ale skoro tři tejdny. Ale je fakt, že byly fakt nařachaný věcma.

Přemýšlím, zda to vlastně není všechno příliš osobní. Jestli, když si to tu někdo přečte, ndomyslí si něco dalšího. Možná někdo zjistí, že mě vlastně odkudsi zná, že zná tu kurvu, co to občas jenom hraje.
Nicméně... Stalo se strašně moc divadla. A hraní. A když máte vedle toho hraní ještě zcela reálná psycha, která když se poserou, ublíží to docela dost lidem a možná ne nejvíc vám, je to o to silnější.
Každopádně jsem si to užila. Za tři noci 12 hodin spánku. Naprosto nehorázný stres a to vítězství, když jsem v dlani uviděla pár es. A pak se objímala s ženskou duší v mužském těle.

Jo, chci se naučit hrát poker. A chci se naučit žonglovat.

pondělí 9. prosince 2013

I am not killing this butterfly!

http://www.youtube.com/watch?v=EqkxRe6DVvg

So strong, so weak,
so innocent and mean,
so selfish and far away
from your pain
and blood you pay
for her.
She's a goddes
- that's what you said.
Well, if she is so,
she will drive you mad.

Yes, jealousy will drive you...
Mad. She drove you
crazy of delight...
So delightful...
So beautiful...
So french and so slovak
so her.
So much of a goddes
in a ordinary girl.
In a bitch,
in a whore...
 
You haven't found that whore in her yet,
have you?
What you love is only an ilusion...


But she is so beautiful!!! 

neděle 8. prosince 2013

Když člověk uklízí skříň s věcmi do školy...

Chemie
Prvky a sloučeniny, oxidace a redukce, reaktanty a produkty, kyseliny a hydroxidy, soli a cukr... Cukr? Co ten tady dělá?
Sladí hořká fakta, aby se to dalo vůbec naučit. Aby ty básně v margináliích měly nějakou chuť.

Český jazyk a literatura
Souhlásky a samohlásky, měkká a tvrdá íčka, přísudky a podměty, větné členy, poměry mezi větami - ach ano, v důsledku první věty vzniká vášeň ve druhé, a stupňovací poměr přihání tu třetí k šílenství...
Literární druhy, žánry, směry. Dramatický, epický, lyrický příběh? Romatické baroko? Rozervaný realismus? Proboha, slečno, vaše zápisky nedávají smysl! To je hotová dadaistická poezie!

Matematika zůstala nedopsaná - o čem jsem asi chtěla psát? O množinovém zápisu uspořádané osmice (I, l, o, v, e, y, o, u) - vypadá takto {{I}, {I, {{l} {l, {{o}, {o, {{v} {v, {{e}, {e, {{y}, {y, {{o}, {o, u}}}}}}}}}}}}}} - jistě ne. O něčem jako je TeMno jsem tehdy neměla ponětí. Ale začíná to takhle:
Milion závorek,
hranaté, ostré,
jako střepy
a gesto sprosté
místo políbení plusu...
Nálada těžce v minusu,
a nerovnáme se, jsem menší než nekonečno,
větší než nula taky nebudu... A jestli ano, 
stejně se jí budu limitně blížit.

čtvrtek 5. prosince 2013

Kapesníček s monogramem

Do autobusu nastoupila mladá žena v dlouhém temně modrém kabátě. Byla velice mladá, jistě mnohem mladší, než by říkal její obličej. A hlavně než by přiznal výraz v něm. Určitě byla i krásná, ale ten výraz to tajil jako nechutné, skandální tajemství, kterým se dá člověk vydírat.
Ten výraz se jmenoval zoufalství, bezmoc, strach a slabost. Někde pod ním se skrývala potřeba doteku. Posadila se na jednu z osezených sedaček a dívala se z okna. Dívala se krátce, pak zavřela oči. Unavené oči. Ještě unavenější než oči toho muže, který si půjčil na nesprávných místech.
Když je otevřela, stekly jí po tvářích dvě slzy a sklouzly kamsi do hebké černé šály. Dívala se z okna a ten pohled neviděl nic než zamlžené sklo, do kterého kdosi napsal "nuda!" Hořce, ironicky se ušklíbla. Ošklivý úsměv, to ano, ale přece jenom, úsměv. Trochu neuvěřitelné po všem tom zoufalství. Další slzy. A další a další... A další zastávka.
Nastoupil šedivějící muž. Dvouřadový kabát, lakýrky, vycházková hůl a klobouk. Pán ze staré školy. Posadil se proti ní. Díval se, jak jí tečou slzy a jak se skrývají do šály. Podívala se na něj. Do očí, do modrých očí, které jako by znala. Smutné oči s kruhy pod očima. Modré. Nebo zelené?
Neřekl jediné slovo, sáhl do kapsy fraku a vytáhl úhledně složený bílý kapesník.
"Prosím."
"Děkuji."
Vzala si ho, rozbalila, otřela si oči a smutné tváře.
"Nechte si ho."
Trocha překvapení v jejím obličeji a lehký úsměv odhalil dolíčky ve tvářích.
"Bude to dobré, ať se děje cokoli. Na konci je všechno v pořádku. Pokud není všechno v pořádku, ještě není konec."
Vstal, smekl klobouk a vystoupil.
"Ještě není konec... Naštěstí ještě není konec."
Šeptala a usmívala se. Nepřítomná. Myslela na smutné oči. Modré, nebo zelené?

pondělí 2. prosince 2013

Spálený mosty

Zas jednou jsem se hrabala ve vlastních začátcích. Je to asi rok. A už zas, stále, bohové vědí, jaké časové určení by tomu náleželo, je to nehorázně aktuální. Přesný. Bolestivý.

Projdeme druhou hodinou z půlnoci
nazí a plní touhy horoucí
vzlétneme do oblak, kráčeje po duze
s vůní cigaret v nalíčené puse
ukážeme orlům jak mají lítat
nechám tě rtěnku ze sklenic slíbat
až utečem gepardům, přeperem medvěda
až dojdeme domů z divokého světa.

Spadneme do peří motýlích křídel
najdeme vikýř, odkud jsi viděl
zázraky dlouhých nocí a delších dní
a kde jsi šeptával "Chci být zase jen s ní."
A potom pohladíš zjizvená záda,
most spálený vášní do hlubin padá,
už se nevracejme zpátky do reálu
prosím tě, pojď tančit tango kolem sálu.

Odnes mě na konec světa, můj draku,
potop mě na dno, vystřel mě z praku,
ukaž mi kudy se mám vypravit
a potom přiběhni mě zastavit,
abych nesešla z cesty, po které
kráčejí milenci, bratři i přátelé,
obejmi mě a pošeptej, že vždycky
pomůžeš mi nést osud můj lidský.

Možná chci příliš moc a možná málo,
já nevím, nechápu co se to stalo,
netuším proč je to takhle a ne jak dřív,
nepoznala jsem takový cit jaktěživ.
Nechci vysvětlení, nechci porozumnět
chci to jen prožívat a projít s tebou svět,
nechci už aby ses mi jenom zdál,
buď můj šašek a buď i můj král!

neděle 1. prosince 2013

Pochyby a otázky

Topím se v pochybách.
Co bude dál?
Kam a proč vlastně ještě jít?
Co když už není kam?
Topím se ve strachu
a zápěstí mám spoutaná
okovy hořkosti a nedůvěry.
A pročítám staré dopisy,
vzkazy, básně a společné chvíle.

A pláču.
Co když to opravdu končí?
Nemožné, ještě pořád to cítím.
Nemůže to být pryč,
slyším, jak opatrně našlapuje,
ať je to kdokoli nebo cokoli.
Tak tedy všechna svoboda,
nebo sobectví?
Kdo ví...