čtvrtek 5. prosince 2013

Kapesníček s monogramem

Do autobusu nastoupila mladá žena v dlouhém temně modrém kabátě. Byla velice mladá, jistě mnohem mladší, než by říkal její obličej. A hlavně než by přiznal výraz v něm. Určitě byla i krásná, ale ten výraz to tajil jako nechutné, skandální tajemství, kterým se dá člověk vydírat.
Ten výraz se jmenoval zoufalství, bezmoc, strach a slabost. Někde pod ním se skrývala potřeba doteku. Posadila se na jednu z osezených sedaček a dívala se z okna. Dívala se krátce, pak zavřela oči. Unavené oči. Ještě unavenější než oči toho muže, který si půjčil na nesprávných místech.
Když je otevřela, stekly jí po tvářích dvě slzy a sklouzly kamsi do hebké černé šály. Dívala se z okna a ten pohled neviděl nic než zamlžené sklo, do kterého kdosi napsal "nuda!" Hořce, ironicky se ušklíbla. Ošklivý úsměv, to ano, ale přece jenom, úsměv. Trochu neuvěřitelné po všem tom zoufalství. Další slzy. A další a další... A další zastávka.
Nastoupil šedivějící muž. Dvouřadový kabát, lakýrky, vycházková hůl a klobouk. Pán ze staré školy. Posadil se proti ní. Díval se, jak jí tečou slzy a jak se skrývají do šály. Podívala se na něj. Do očí, do modrých očí, které jako by znala. Smutné oči s kruhy pod očima. Modré. Nebo zelené?
Neřekl jediné slovo, sáhl do kapsy fraku a vytáhl úhledně složený bílý kapesník.
"Prosím."
"Děkuji."
Vzala si ho, rozbalila, otřela si oči a smutné tváře.
"Nechte si ho."
Trocha překvapení v jejím obličeji a lehký úsměv odhalil dolíčky ve tvářích.
"Bude to dobré, ať se děje cokoli. Na konci je všechno v pořádku. Pokud není všechno v pořádku, ještě není konec."
Vstal, smekl klobouk a vystoupil.
"Ještě není konec... Naštěstí ještě není konec."
Šeptala a usmívala se. Nepřítomná. Myslela na smutné oči. Modré, nebo zelené?

Žádné komentáře:

Okomentovat