čtvrtek 26. prosince 2013

Ožrala na křídlech

U barového pultu vysedává anděl
nad sklenkou absinthu. A v přehlídce panděr
jeho lehká křídla zlomená se zdají
- nepatřičně bílá vajgly zametají.

Potlučen, pobodán, ovázán a sešit
jak válečný veterán dovolí si hřešit,
půllitrem do stolu bujaře si mlátí,
do rytmu kankánu s pijáky se klátí,
dokonalými rty, které zjizvil mu šerm,
šeptá básníkovi, jak u Múz kdysi našel
důtky a bičíky, pouta s kožešinkou...

Kabát má sepnutý ukradenou sponkou,
již ve vlasech měla krásná Kalliopé,
když nutila básnířky psáti pětistopé
verš mezi řádky špatné poezie
psané pro tuláky, jejich psy, a jiné
existence druhu značně pochybného.

Ostatně, ten kabát také není jeho:
"Patříval synovi Václava druhého,
než nechala ho zabít ta děvka Viola.
Dokonce i mně, andělovi, dala!"
Chechtá se a heká, už vypil přes míru,
hecuje hostinskou, ať mu z plezíru
jen tak, pro nic za nic, jednu ránu vlepí...
Co dodat, snad jen, že nic nepřekvapí,
jako když po letech anděl zase létá...
Avšak jenom chvíli - pak je po něm veta.

Žádné komentáře:

Okomentovat