pondělí 2. prosince 2013

Spálený mosty

Zas jednou jsem se hrabala ve vlastních začátcích. Je to asi rok. A už zas, stále, bohové vědí, jaké časové určení by tomu náleželo, je to nehorázně aktuální. Přesný. Bolestivý.

Projdeme druhou hodinou z půlnoci
nazí a plní touhy horoucí
vzlétneme do oblak, kráčeje po duze
s vůní cigaret v nalíčené puse
ukážeme orlům jak mají lítat
nechám tě rtěnku ze sklenic slíbat
až utečem gepardům, přeperem medvěda
až dojdeme domů z divokého světa.

Spadneme do peří motýlích křídel
najdeme vikýř, odkud jsi viděl
zázraky dlouhých nocí a delších dní
a kde jsi šeptával "Chci být zase jen s ní."
A potom pohladíš zjizvená záda,
most spálený vášní do hlubin padá,
už se nevracejme zpátky do reálu
prosím tě, pojď tančit tango kolem sálu.

Odnes mě na konec světa, můj draku,
potop mě na dno, vystřel mě z praku,
ukaž mi kudy se mám vypravit
a potom přiběhni mě zastavit,
abych nesešla z cesty, po které
kráčejí milenci, bratři i přátelé,
obejmi mě a pošeptej, že vždycky
pomůžeš mi nést osud můj lidský.

Možná chci příliš moc a možná málo,
já nevím, nechápu co se to stalo,
netuším proč je to takhle a ne jak dřív,
nepoznala jsem takový cit jaktěživ.
Nechci vysvětlení, nechci porozumnět
chci to jen prožívat a projít s tebou svět,
nechci už aby ses mi jenom zdál,
buď můj šašek a buď i můj král!

Žádné komentáře:

Okomentovat