pondělí 29. prosince 2014

Vzpomínka na posledně

Je to už dávno.
Byla tak ostrá.
Bolela hrozně
a pak do mě vrostla.
Byla... Byla jako...

Jako vojáci štěstí
když se zdviženou pěstí
stáli uprostřed náměstí
kolem sousoší neřestí.

Jako když ti soldátové
rozžíhali svíce nové
a pálili křídla můrám.
Jako když křičeli "Hurá!"
- reakci na zneplatnění
Desatera v plném znění,
jako když se radovali,
jak když chrámy rabovali...

Tak ostrá byla naposledy
když střetly se naše pohledy
a já šeptala, že mě bolí
a ona zase, že cokoli,
co vyryje mi pod kůži
jednou vykvete v růži.

Tak drsná byla Revoluce
i její sestra Inspirace,
tak sladce hořkou příchuť měly,
když posledně mě opouštěly.

čtvrtek 4. prosince 2014

Mlčíš

Mlčíš.
Možná v rohu se krčíš
a možná kráčíš
s hlavou hrdě vztyčenou.

Mlčíš.
Oděn půlnocí vrčíš
na ty, kdo ruší
tvé ticho svou ozvěnou.

Mlčíš.
Mlčením mě soužíš,
necháš mě toužit,
necháš mě napjatou.

středa 3. prosince 2014

Neplň si MÉ sny!

Kolik snů je nesplněno
pro dvě hluchá cinknutí,
pro do tmy zašeptané jméno...
Proč si ty mé plníš ty?

Chceš splnit si sen beze mě.
Sen, co jsem ti ukázala.
Ten sen, co patřil jenom mně
než tobě jsem ho přečíst dala.

Ty sny jsem pohřbila v té chodbě
do tvé schránky poštovní.
Tam měly zůstat v tichém hrobě...

Měly padnout v zapomnění.
Topím se v bezmocné zlobě
když teď říkáš, že si je splníš.

středa 8. října 2014

So I say something





Už nechci potkávat takové
věci, co říkají, jak ti je.
Nechci potkávat ani tebe
pokaždé, když vyjdu z pokoje.

Musíme zapomenout na nás,
ty na mou vůni a já na tvůj hlas.
Třeba se sejdeme za mnoho let...
Teď ale nesmíme se ohlížet zpět.

A tak dávám sbohem snad
naposled z mnoha krát.
Už nebudu plakat.
Snad.


neděle 5. října 2014

Jiný důvod k slzám

Ne, já vážně nebrečím,
těch slz si nevšímejte,
ty fakt nevznikají tím,
že mi není moc dobře.

Ne, skutečně nepláču,
i když bych snad měla. 
Patřím k upřímným hráčům.
Jen jsem se odlíčila.

pátek 26. září 2014

Self torture

Cizí básně.
Jako by byly tvé.
Znějí krásně.
A mají v duši pré.

Ani se nesnažíš vyhýbat bolesti,
a drobné utrácíš za směšné radosti.
Je to jen chvilička než přemístíš se jinam.
Stejně jsem zaseklá. Sama sebe týrám.

úterý 23. září 2014

Bolavý doteky záchran

Bylo mi mizerně a ty jsi tam stál...
Bylo mi příšerně. Tys... Prostě stál.
Stál jsi a hlídals mě, i když jsem nechtěla,
nabízels objetí a hlasem anděla
držels mě při smyslech a schopnou jít dál...
Dnes večer's mě do sebe zamiloval.

Zastavil ses i u schránky na dopisy
a ptal se, jestli nechci prohlédnout si
zda někdo mi nepsal či nesháněl mě...
A pak dál jsi mě vedl a držel si mě.

Držels mě u sebe, šíleně blízko
a hvězdy byly až děsivě nízko...
Hladils mě po vlasech, mačkal a tulil
a já jsem věděla, že kdybys nemusel, tak bys mě prostě nepustil.

úterý 26. srpna 2014

Nálev

Čokoládové müsli,
sklenice s posledním utopencem:
už na to nemysli,
vztek se v žaludku topí lehce. 

neděle 24. srpna 2014

Summertime letter

Rozepsaný dopis
na něm slzy
co se děje
a proč to tolik mrzí
nic nevím
vůbec nic nechápu
a vlastně nemám plán.

Rozbitý hrnec
střepy kovu
taková síla v dlaních
ve strachu
v smutku
v nejistotě.

Rozmrdaná
jako pokaždé
ale teď víc
teď víc zevnitř
víc v duši
na kousky plovoucí v moři
kterého jsem se nejspíš přestala bát.

Rozuzlení
raději nehledejte
anžto ho nenajdete
spojitost chybí
je to jen cesta k (ne)poslednímu verši.

pátek 8. srpna 2014

Cliche, honeysuckle, pink, hearts everywhere... And stuff.

Chce se mi napsat něco sladce romantického
něco čistě zamilovaného
takovou tou dětskou láskou
bez podmínek, bez výčitek, beze strachů
celým srdcem
něco o procházkách v dešti a pod hvězdami
něco o společném čtení mezi polštáři
něco o objetí ve spánku a spojených dlaních
něco, co by se nějak záhadně rýmovalo
snad dokonce samo od sebe
Chce se mi napsat něco o tom, co mám
co cítím, co prostě... co snažím se dát
Nepopsatelné, ne jak moje kůže
Nekonečné (jako mé kotníky a místa kolem nich)
Prostě jenom
prostě
po sté
prostě
není to prosté
je to kurevsky těžký!
napsat to
popsat to
to musíte zažít
I feel like "I don't know..."

Tohle bych neměla uveřejňovat
But I will
A pak sním čokoládu
a kondenzované mléko
a karamel
a mátový čaj
- ten vypiju.
A pak vymyslím název.
Ne, vlastně ne.
Bez názvu? Leda kdyby "some honeysuckly sweet shit" byl název pro báseň
Třeba je,
třeba stačí (tak, jako interpunkce pouze v posledních řádcích).





Doufám, že tohohle zítra nebudu litovat. A nebojte, nepila jsem. Jenom... Prostě se cítím. Takhle.

pátek 25. července 2014

Další kousek světa

Bylo nebylo, básnířka měla přátele. A ti přátelé ji navedli k něčemu příšernému. Básnířka strávila dlouhé hodiny přípravami a snahami. A pak vznikl...
Mikroblog.

http://nostrae.soup.io/

Plánovala jsem ho už delší dobu, jen jsem nevěděla, jaký server by byl nejvhodnější... A soup.io se mi líbil. Takže tady je, další kousek našeho světa, víc obrazový a možná trochu méně poetický... A plný zvuků. Užijte si ho spolu se mnou.

úterý 8. července 2014

Umyj mi záda

Z vikýře se zašlým barevným sklem
se cosi rozléhá letním večerem
- snad píseň, snad smích, snad voda stéká z těl
milenců, z nichž jeden druhého zmáčel
při koupání pod sprchou, při mytí zad
- banální drobnosti, jíž říkám obřad.

čtvrtek 3. července 2014

Viloncello


 
Ať zazní tóny cella
a rozechvělá těla
ať pustí se do tance!

Ať víří dlouhým sálem
a v extázi málem
ať zhasí všechny svíce!

Ať zatančí místo mě,
který vlivem ohně
už netančím více.

Ať nechají mě zahrát!
Naposledy zaplát
než stanu se štvancem...

sobota 21. června 2014

>22 dní.

Příliš dlouho,
chvil příliš mnoho
budu si stýskat,
že jsi jinde než já.

Příliš krátce
a příliš hořce
trvalo loučení
když klíčes' mi vzal.

Ještě hodně dní,
prosím, nezapomeň,
buď se mnou, sni,
mysli na kámen,
do něhož vyryju
tam v dálce naše jména.

pondělí 2. června 2014

Krok

Konečně ticho.
Ticho v hlavě,
už žádné vzorce ani slovíčka.
Jen ticho v hlavě a v uších dva kroky
- jeden do pekel a druhý zpátky.

pondělí 26. května 2014

Z dávna

Opuštěný zahradní stolek,
poslední ozvěna kouře.
My vůbec nehledíme na věk
a je nám spolu dobře.
Vybledlá vůně horkého parfému
a červeného vína…
Lásku jsi dala tomu, kterému
se přisuzuje vina.
Lehoučký dotek,
a pak se spojí
ochranitelská s jemnou,
tou tvojí.
Dlaně, horké a laskavé,
dotknou se hladké kůže tvé.
Pevně tě obejmou ruce silné,
dvé srdcí, teď už nedostižné,
tepe v jednom taktu.
A literatura faktu
to nikdy nedokáže popsat…

Jedna z prvních básní,
jež jsem psala s bázní,
když šeptali mi: "Zhasni!
Zhasni a jdi spát..." 

sobota 24. května 2014

Včerejší dešťová kapka

Cullacino na stole
uprostřed metropole
- těsný soused sklenice
v níž se všeho nejvíce
vidno pravdu ve víně
skrytou tolik nevinně.


Chvíli dlaně ve spojení,
rty ve smíchu, v opojení
skousnuté a horce rudé.
Zasténat jen: "Ach, přelude,
sílo hmatatelná téměř,
s tancem nikdy sílu neměř..."


Prý unavená, smutná kráska
prý dnes ne ta, co oko laská,
prý jiná než vždy, porouchaná,
proto v náručí schovaná
muže, kluka v taneční zbroji...
Tiskne mu k dlani ruku svoji.

Klapání i tiché kroky
hukot rozvodněné řeky;
jdou dlaň s dlaní po nábřeží
stínem tisícovek věží,
světlem stovek reflektorů
chůzí lvů, ryb, taurů, tvorů.

Bílá s červenou si hrá,
jako plamen svíčky plá
lidská vášeň na papír
coby báseň polapit
nechá se bez vytáček
prudkým lijákem smáčet.

středa 30. dubna 2014

Píšu si do kapsy


Na lavici papír. Takový, co má dvě strany. Jedna je podstatná, druhá plná znaků. Jednu křižují tři a půl matematiky stará kolečka, druhou spalují pozítřejší litery. Zítra tu nebudu, zítra je den hledání kaktusů a skládání romantických horrorů v následujícím veršovém schématu:
A
A
B
B
A
Tak trochu dada. Nebo de, skoro jako potvrzení korejského sdělení. Ale musíte z toho udělat lehkou nosovku, jako když máte rýmu - ne absolutní rybu, natož pstruha na másle, nýbrž dutiny mírně ucpané vlivem toho, že jste zítra večer půjčili svůj teplý svetr od maminky té holce v kraťasech a s vlasy v culíku, která vám tak neskutečně imponuje svou nedbalou elegancí a toutéž vlastností svého sebevědomí.
Ne, myslím, že na tři stránky dlouhou větu ještě nemám. Ani když poruším středeční pravidlo a budu používat středníky. Nemám dost studené nohy, natož abych byla studená celá. Krom toho se mi nechce šest stop pod zem, mezi ty, kteří takové studenosti už zdárně dosáhli.
Zajímalo by mě, zda Kačenčin imaginární bratr John má rád koupel ve vaně. A jestli si při takovém koupání zpívá, nebo raději svádí něžné dívky utkané z páry, pěny a představ.
Jdu si dát vanu. Před hodinou. A sama. A nebude mě to bavit tolik jako vanění se ve dvou.

sobota 26. dubna 2014

Věta ne zcela zemřelá

Psala bych, až bych brečela.
Nenávidím tu větu
- je už poněkud zteřelá
a místo aby se setřela
z tabule, na níž jsou čela
těch, kterým už se zachvěla
celá minulost zpuchřelá,
nemá se vůbec k světu.


úterý 15. dubna 2014

Mléčný sníh

Dva kužely světla
a nad hlavou reflektory hvězd 
- ten nekončící kýč
bez pachuti kýče -
tentokrát jsou skutečné.

Teplo na sedadle,
před očima obrázek
jako z televize,
když vypadne signál
- jako by někdo foukal
kousky vaty po skle.

Ticho a vrkot motoru,
dieselové vrnění
- mručí jako kocour,
co právě lapil misku s mlékem.

A skutečně,
konečně jsme dojeli 
ke srubu na břehu jezera
- připomíná sušenku nad mléčnou kaluží.

neděle 13. dubna 2014

Sureální kočka s oranžovou rybičkou

Za noci plný neřestí
černá kočka na rozcestí
fakt nic dobrýho nevěstí.

V barvě okru půl pozadí
drůhá půle tone v šedi,
rybí konzervy dost smrdí.

"Dej jí něco na svícení!"
Delirium ale není
dosti blízko probuzení.

Sní a taky trochu chrápe
a jen těžko někdo chápe,
proč se na ni polštář sápe.



sobota 12. dubna 2014

Za jeviště upíšu duši

Chci zas hrát, řvát a zpívat
tisíckrát ještě líbat
ta prkna hroucí,
co znamenají svět.
Jsem to já, nikdo jiný
přiznávám svoje viny
- fleky na koberci,
jo, to je moje krev.

Moje a ničí jiná,
z doby, kdy meluzína
se neproháněla
skrz ráhnoví kulis.
Z těch časů plnejch chlastu
v němž hledali jsme pomstu
za křídla anděla
pod který se stulíš.

Propadlo a prkna,
kocovina pěkná,
na stejdži bez kostýmu
už holdujeme vínu
po premiéře
(a derniéře)
zavřete dveře!



sobota 5. dubna 2014

Když nevíš, v co věříš.

"Ruce semknutý k nebi: Bože, nech mě aspoň psát."
Dave a Sony - Výkřiky do ticha

Dlaně sepnutý k světu a v očích strach ze snů,
páč nechaj se přebít párem nočních můr,
a utíkaj někam pryč, zdrhaj jak o život
- o tu krátkou tvrdou tyč, co dává ti trojí chod
o čočce, sodě, dece. Zkurvený splíny!
Nemůžu přece žít pro cizí klíny!

Anebo můžu? Well, kdo mi to zakáže...
Nikdo z těch mužů, jimž mý tělo ukáže
tisíce slastí, světů a válek,
bouří a krásných, exotických dálek,
nikdo - to se neboj - před tebou tě nechrání
tohle je jen tvůj boj a tvoje umírání.

Jedna bota rozvázaná a druhá se páře,
chtěla bys mít svýho pána a být něčí páže,
jenom na chvíli aby tě někdo vzal do náručí,
jenom na chvíli aby se někdo za tě zaručil.
Ztracená v překladech a totálně zoufalá
zbyl ti jen rychlej dech a slova troufalá...

V chodbě

Všichni jsme tam začali
- v té divné černé chodbě,
na jejímž konci je mříž
a za ní jiný svět,
jiný než kdysi,
jiný než známý,
s trochou víc temna,
světla i stínohry.

čtvrtek 20. března 2014

Tramp do světa táh

http://www.youtube.com/watch?v=L0llK9TIgEI

Je na čase jít
do veliké dálky
dost bylo zahálky
sbal se a pojď!
Přestaneme snít
o šílených chvílích
v nichž vítr jen kvílí
a skřípe loď.

Vem flašku a stan
a popadni krosnu,
vymaň se ze snů
a začni je žít.
Nefňukej a vstaň,
ještě pár kroků
zbývá nám k potoku,
kde chcem se umýt.

Po kolejích
se sluncem v zádech,
co by za tenhle nádech
dal kdokoli z nich.
Pivo a smích,
když před bouřkou skrýše
- aspoň nuzná chýše -
není k nalezení.

A na pobřeží
se budem vysmívat
všem, co neuměj zpívat,
jenom se styděj.
Támhle koně běží
od kopyt se práší
- však když se nesplaší
tak si zajezdíme.


Je na čase jít
no tak koukej vstávat,
a přestaň nadávat,
že je fryšno!

pátek 14. března 2014

Cena za báseň je křest

Propadám se ulicemi
prázdnými, opuštěnými,
hloub a hloub, jako by svítil
konec tunelu devíti
jasnými voskovicemi.

Každá pro jiného plane,
jiné Múze říká "pane"
- nebo spíše "Ano, paní,
vyplní Vám každé přání,
kterým si ji zavážeme."

Chci otočit se, rychle utéct,
svíce však dí "I ty, Brute?
Přidáváš se ke zbabělcům,
jež vyděsila daň umělců
- že svou kůži musí vysvléct?"

Váhám, rozum velí prchat,
umluviti se nenechat
do obchodu pochybného.
Avšak hlas ze srdce mého
nutí mě dál pokračovat.

Po cestě, jež skropena jest
krví více, než mohla snést,
omyta slzami strachu,
utopena v hvězdném prachu
- já prožívám ten stejný křest.

sobota 8. března 2014

Nechce se mi

Nechce se mi
do těch bílých stěn
obložených knihami
a tvojí existencí.

Nechce se mi
někam, kde mám být,
protože ty chceš
protože tě to baví.

Nechce se mi nic,
jen ležet v posteli,
s kreslenou mytologií
a vysrat se na všechno.

pondělí 3. března 2014

Ukradená radost

Procházím náměstím
a pozoruji žongléry,
polykače ohně,
tanečnice a klauny
a tahám těm,
kteří nepatří do tohoto města
a kterým nepatří tyto ulice,
z kapes kousky jejich bezstarostného času,
ty střípky, co by klidně upustili
a nechali válet mezi kočičími hlavami.

čtvrtek 27. února 2014

Orgasme...

Utíká mi to pod rukama
skoro jak voda v řekách
a ty sedíš a čekáš,
až s tebou budu moct být sama.

pondělí 24. února 2014

Hořkosladkej job

Horké sny v rozpálených dlaních,
obrázky krásných dívek, a na nich
krajka barvy vlasů havraních...
Vidno jen vzrušení, nikoli však smích.

"Takhle, rychleji, tvrdě a honem!"
nesou se příkazy obecným shonem
- po nadrženém nedělním ránu
pondělí, práce a "Hej, já si sáhnu."

Cizí ruce a oslizlý dotek,
nechutně znalý tisíců holek,
o jejích ňadrech párek lichotek...
Koho zajímá, že je sirotek.

Práce možná jak některá jiná
- až na to, že v kanclu ne vždycky se vzpínáš
jak splašené hříbě, co chytnou do lasa.
Na touhle story zvlhne každá řasa.

pondělí 17. února 2014

She belongs to another man

"Tati, jsi na mě hrdý?"
"Ano. Měl bych ti to říkat?"
"Jo."
"Dobře. Budu."
- KLAIR
Never going to happen.
Never going to be true.
Cítí se tebou být trápen,
necítí se být už tvůj.

Nebo spíš ty nejsi jeho,
ztratila ses ve tmě dní.
He looks at you and sees a person
you really wasn't meant to be.

Yes, so clever, smart and pretty,
but you use your own, young brain.
Stejné oči, různé světy,
tvá slova nejsou chladná zbraň.

Útok logickým kalkulem
- čepel noříš do masa.
Vidíš, jak krev stříká kolem.
"Takto ďalej nedá sa!"

"Si drzé, rozmaznané teľa,
čo neváži si rodiča.
Nikdy nedôjdeš do cieľa,
keď nebudeš počúvať mňa."

You should ask him for forgivness,
but you are to proud for that.
Radši utečeš za tím, jenž
naučil tě odmlouvat.

sobota 15. února 2014

Před napsáním utopte


Na zemi rozepnutá spodnička a někde pod ní padlé šaty. Pod nimi taneční střevíčky pokřtěné krví, potem a sílou jeho dlaní, když jí pomáhal zouvat se. A ona leží na posteli, tváří do polštáře tiskne kopii nalíčeného obličeje ve velké večerní a smazává ho slinami a dvěma slzami bolesti – víc už by bylo klišé. V koutku úst ji pálí poslední doušek lihu páchnoucího stejně jako alpa, kterou si maže koleno a kyčel, když přežene trénink. Zkurvený tancování. A vesmírně dokonalý dlaně a vedení a tělo a tanec. Kurva. Jo, to teda jsem.
Otočí se na záda, pozoruje a počítá šprušle. Tak jako když byla malá, uklidňují a objímají líp než náruč mámy. Žízeň. Horká kůže a horká hlava. Smrad spálených vlasů. Zkurvená cigareta. Mentolová. Blaf. Sednout? Ne, ještě ne. Ta žízeň počká ještě pár vteřin, ještě chvilku, než se jí přilepí jazyk o patro. Horký čaj. Máta. Fuj tajbl. Tohle mi nepomůže.
Tobě už nic nepomůže.
Tys tu teda chyběla. Co mi jdeš vyčíst? Že žiju? Že už, díky bohům, nepotřebuju psát o sobě? Kurva, to nedává smysl... No co. Tohle je fikce. Že je to fikce?
Bůh ví.
Takže je. Pohoda jazzíček. Jo, nějakej šikovnej jazýček bych snesla. Ale až za pár dní. Dneska jsem totálně rozmrdaná. A fakt už prostě nemůžu.


Peřina smotaná pod tělem a nohy omotané okolo jednoho jejího cípu. Pod hlavou svlečený polštář pocákaný rozcuchanými vlasy a fleky od rtěnky a tužky na oči. Tvář zalitá sluncem, jehož paprsky odkrývají neodlíčený obličej a jiné stopy kocoviny a fakt dlouhého spánku. Abstraktní obraz s názvem Bez názvu by připomínal krásnou tvář včerejšího večera víc než její odraz ve skle zaprášeného okna, co se snaží vyznat v raněném ránu tam venku. Pondělí je fakt špatný nápad, pokud máte kocovinu. Díky bohům, že je neděle.

čtvrtek 13. února 2014

Ráno je moudřejší večera

Včera jsem dostala facku.
Ponižující, bolestivou.
A teď se bavím představou,
že jednou, až přidám se k rackům,
budu reflexivně bránit
svou racčí svobodu a hrdost,
dokážu říct "Tak a dost!"
a začít se fakticky bít.

neděle 9. února 2014

Nadržené nedělní ráno

Horké sny v rozpálených dlaních
pohyblivé obrázky, na nichž
lidé se líbají a milují
nebo taky bohapustě šukají
a já bych chtěla být jí a tamtou,
dveře do ložnice rychle zamknout
a nebýt rušena od doteků
co stavějí čas navěky věků.

sobota 8. února 2014

Malý a turecký med

Otevřela jsem dnes schránku.
V ní nic - ani kousek letáku.
Zvedla jsem hlavu a zahlédla
za oknem malého anděla
- schovával se za roletu,
s pixlou tureckého medu,
a zval mě, abych vešla dál.
"Co hledalas?" hned se mě ptal,
nabízeje onu dobrotu.

"Dopis," zadoufala jsem,
že má ho a že mě vzal sem,
aby mi ho rychle předal,
se vzkazem, jež k němu dodal
ten, který ho přinesl.

Seděli a mluvili jsme,
držel mě za ruku ve tmě,
nechtěl mi říct, co je zač,
hladil mě, říkal "Jen plač,"
když svázala mě deprese,
že do života ženu se
jako splašené hříbě...

Potkávala jsem se s ním,
nechával mě, ať dál sním
o tom, že konečně vím,
s kým se po nocích bavím....

Poslední jeho otázka:
"Nakreslíš mi beránka?"

středa 5. února 2014

Už tam nepatří...

Připadá si ztracená
- jako by už její já
nepatřilo mezi psavce,
mezi nimiž vyrostla.

Ano, snad se s nimi směje,
na zlořády v písmu kleje,
dokonce je má i ráda...

Avšak sdílená čokoláda
nestačí na návrat někam,
kde vlastního stínu se leká,
kde není ještě celá ona
kde ani kousek jí neskonal,
ještě ani nezměnil se,
stále drží se na římse
nad propastí porušení
pravidel, k nimž důvod není.

Už není dítě, není malá,
a není velká, natož stará,
má tajemství a slabé chvilky,
oblíbenou hračku - sirky.

A ne, není normální,
vychovaná, morální,
vlastně je drzá a krutá
- z toho občas bývá smutná -
ale hlavně, je to ona,
i když ještě nehotová...



sobota 1. února 2014

Misantropie - selektivní, nebo spravedlivá?

http://www.youtube.com/watch?v=uSD4vsh1zDA

I've got a feeling
that tonight's gonna be a lonely nigt...

Vedle pár lidí, kterým nerozumím,
zapnutá telka, komp i šicí stroj,
zavřené dveře a já mám chuť na dým
a s misantropií svádím boj.

Přemýšlím, zda je moje aktuální misantropie selektivní, nebo spravedlivě všeobecná. Jestli prostě jenom nechci ani vidět pouze těch pár lidí z mojí předrahé rodinky, kteří sedí vedle v obýváku, nebo jestli se chci schovat přede všemi, kteří by se se mnou mohli chtít pokoušet komunikovat.  Hm. Těžko soudit, těžko říct, who knows, who cares, who caresses.
Nevím, sice to řeším, ale hladit mě nikdo nepohladí, páč jsem minimálně deset kilometrů od někoho, kdo by mě pohladit chtěl, a já bych ho zároveň nechtěla poslat do pryč.
Píšu nesmysly. Už zase. Jsem nějaká zablokovaná, nemám jak psát. Jako by mi upadaly všechny prsty. A Kalliopé nejspíš... Zvláštní. Není to tak dávno, co bych řekla, že Múza šuká s někým jiným. Ale teď už ne. Kalliopé... Pane Gaimane, vy jeden geniální spisovateli, díky za nápad. Sice bude všem, kdo tuhle Sandmanovskou povídku četli, jasné, kde se to vzalo, ale... Ale hej, stejně je to dobrej nápad. Muhehe.

Drazí čtenáři (snad o vás mohu mluvit v množném čísle), připravte se na jakýsi podivný pokus o krátkou povídku, který na vás v nejbližší době vyplivnu. Na tenhle by snad nemuselo být potřeba moc vnitřního přetlaku.
Jasně, to je ono - jsem příliš srovnaná s tím, co a jak se kolem mě děje. A úžasné inspirující obrazy, které občas vídám, nestačí na básně.

Vypadá to, že budu muset začít psát prózu...

neděle 26. ledna 2014

Tulák po oknech

Všechno se ztrácelo a nesmyslně blízce
k nám štěstí mluvilo.

- Jiří Orten, Sedmá elegie

Já jsem sice ztracený, ale štěstí se se mnou nebaví. Vlasy i kabát pokryté bílými smítky sněhu, v teniskách mokro a v kapsách jen prokřehlé dlaně a ušmudlaný kapesník. Cítím se starý, a přitom od chvíle, kdy mě, Múzou políbeného, životem potřísněného, plného zázraků, vyhodili z gymplu a hned na to i z baráku, uběhlo jen pár dní...
A teď se toulám. Procházím ulicemi poprášenými vločkami i politými břečkou, stoupám si do kaluží a před mrazem se vždycky na chvilku schovám do kočičích kožichů. Ruším noční ticho a povznesený klid hvězd skřípáním podrážek o štěrk a škrábáním štěrku o asfalt a beton. A dívám se do zamlžených oken a snažím se zjistit, co se za nimi odehrává...
Lidé. Jsou za okny, po kterých se toulám. Šeptem se hádají v chodbě, aby nevzbudili děti. Předčítají pohádky. A čtou složitá pojednání. Osamoceně kouří na balkoně a vraští čelo. A pak si v koupelně namažou obličej, aby se jim nedělaly vrásky.
Milují se. Na kuchyňské lince. Ve vaně. Ve sprše. Na balkoně, i když je vesmírný mráz. Na pracovním stole vedle psacího stroje. Na podlaze, na drahém perském koberci v obývacím pokoji nebo na medvědí kožešině před krbem. Nebo na parketách suterénního tanečního sálu, obklopeni zrcadly. V posteli. Na uzoučkém lůžku v podkroví, potichu, ať nás rodiče neslyší. Na luxusním letišti s měkkými duchnami. Na proleželé matraci, na které spolu strávili každičkou noc posledních třiceti let. Milují se různě. Ale na nočním stolku často mají lícem dolů položenou fotografii těch, kteří je vychovali.
I já bych se chtěl milovat. S tulačkou. S tanečnicí. S básnířkou. Mohla by být krásná. A chtěl bych, aby měla dlouhé vlasy. Mohla by se jmenovat Narciska. Nebo Světlana. A mohla by být tak trochu děvka, kurva, kurtizána. Aby se uměla krásně milovat.
Hrávali bychom spolu tenis. A ping pong - na těch stolech se musí milovat krásně. A taky šachy. A mluvili bychom o divných lidech - o šílených logicích. A odjeli bychom do toho věděckého letoviska na konci galaxie, kde se hotely jmenují sémantickými přesmyčkami. Eden učitelstva. A tak podobně. A zařídili bychom si tam antikvariát s kavárnou. Podávali bychom Dedekindovy řezy. A horkou čokoládu s chilli.
Nesmím už snít... I když, co jiného může dělat tulák po zamlžených oknech, která připomínají hvězdy? Jako bych potkával lampáře a krále a milionáře. Myslím, že hledám svoji lišku. Nebo nějaký jiný kožich, do kterého bych se mohl zachumlat za takhle mrazivých nocí...

sobota 25. ledna 2014

Klidná a nevyrovnaná

Je naprosto v pořádku,
že to bolí.
Je úplně normální,
že rána solí
ze slz, co stékají po dopise,
se nezahojí.






sobota 18. ledna 2014

Příliš emocí.

Když je emocí a toho všeho příliš moc, než aby byla básnířka schopná to zformulovat ve verše, musí psát prózu. Deník. Dopis. Cokoliv. Protože potřebuje psát, ale nedokáže formulovat. Bolí ji to. Pálí a studí a je to jako rozbitá gramofonová deska - hrozně ostré černé střepy na vyleštěných parketách.

Míhají se mi myslí obrazy. Dvojice kráčející mlhou. Ona opřená o pouliční lampu a on ji líbá na čelo... A pak jdou pod nočním nebem, příliš světlým než aby měli strach, když procházejí mezi garážemi... Dojít až na konec hracího plánu, na konec našeho kousku světa. Nahá dívka obutá v latinkách čte dopis. Obálka rudá jako otisk rtěnky. Vůně cukru a masaly. A čokoláda.

Proč jsem právě já šťastná ve svém životě? V čem je ten rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi? Snad ve vztahu ke koncům...

středa 15. ledna 2014

Nebudu unavenou ženou.

Prý měla bych žít dál,
vstát a otevřít oči
a jít a vnímat všechno
a nedávat najevo únavu
nebo snad bolest...
Slabost je tolik nestoudná!
A skrývání se... Zbabělost!

Ne, mami, já nechci.
Nechci a nebudu ženou,
jestli to znamená lhát
a tvářit se, že jsem v pořádku,
a pak umřít v tichosti a sama.

Ne. Já odejdu se vší pompou.
Ale teď ještě ne. Teď jen usnu.
Protože víc neodkážu.
Jen usnout. A milovat se s tím,
co má černý hlas.

pondělí 13. ledna 2014

Nahá ve sněhu


Mladá dívka kráčející bosá sněhem. V kalhotkách a košili větší o několik čísel přepásané červeným páskem. Jediné, co ji hřeje je dlouhá a trochu vybledlá šála.
Ale netřese se zimou - klidně prochází pod plynovými lampami. Občas se okolo nějaké protočí a náhodný pozorovatel na chvíli zahlédne její úsměv. A pak zmizí ve tmě a padající sníh přikryje její stopy.
Prošla tudy vůbec? Nebyl to jen sen?
A pak najednou proti ní muž v kabátě a kožených rukavicích - ona sklopí oči, on přemýšlí, kdo tohle děvčátko může být... Snad by jí měl nabídnout kabát, snad by ji měl vzít do náručí, aby nenastydla...
"Vždyť ji neznáš - a určitě je bláznivá, šílená, možná nemocná, co ty víš!" říká mu jeho hrozně moc moudré a racionální já. A on se jen usměje. Dnes je zvláštní noc.
Dnes se nespěchá.
Dnes se užívá dokonalosti ticha ve sněhu.
Dnes je spousta času na něhu.
"Slečno, smím vám nabídnout kabát?"
Nečeká na její odpověď a vysvleče se z kabátu...
Udělá jeden nebo dva opatrné kroky k ní - jako by se přibližoval k plaché lani uprostřed lesa. V jedné ruce kabát, tou druhou se natahuje k ní. Sálá z něj lidské teplo, ale ona nereaguje. Jen se na něj - spíše skrze něj - zasněně dívá.
Zastaví se rukou na pár centimetrů od ní - bojí se jí dotknout. Je jako sněhová vločka, kterou teplo lidské dlaně navždy zničí. Setrvají tak na nekonečně dlouhý okamžik - spojeni pohledem jako věčné sousoší obklopené padajícím sněhem a žlutým mihotavým světlem.
Dívá se mu do očí, a přece trochu skrze něj... Kamsi do dálky... A pak zvedne ruku dlaní vzhůru v gestu vyzývajícímu k doteku. Usmívá se, teď už je naprosto přítomná, usmívá se na něj... Chvíli čeká a pomalinku přibližuje svou dlaň k jeho... A pak ho prostě chytí za ruku. Dětsky, nevinně...

Děkuji...

neděle 12. ledna 2014

O našem strachu

Našla jsem tvé básně
a v nich stopy bázně,
že zítra...
Co zítra? Vztek a křik?
Nového světa vznik?
Ruku v ruce jít
a výčitky smýt?

"Nevím," napsala jsem
v dopise, který v den,
kdy pošta nechodí
můžu tisíckrát číst,
ale poslat ne.
A telegramy zrušili
- dnes bych je, jen na chvíli,
zavedla a dovolila,
abych tě jedním ujistila,
že mám stejný strach
a bloudím v temnotách
tak děsivých, až rýmy
se dějí lacinými.


pátek 10. ledna 2014

Komíny a cigarety

Komíny pohrdají anténami
- že prý tu byly mnohem dřív než ony -
a foukají jim kouř do obličejů.
Dovolávají se přízně hromosvodů,
ale ty, ohnuté strachy z oblaků
přemýšlejí, jak se vyhýbat bleskům...

A za zdí jsou hlasy. Dělníci, co teď vstali,
s kocovinou a strachem, že zas prochlastali
celé své jmění, cigára, nájem i košile,
že do pekla padnou jim duše prohnilé
pro karban a ženské, jimž zvedávali sukně...

úterý 7. ledna 2014

Kometa vášeň.

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
krásná a zářivá jak oči anděla,
smutek mě v tu chvíli popadnul za duši,
Múza mi šeptala vše, co se nesluší:
o snění o něžné dívence,
ve svatebních šatech nevěstce,
o stuze z krajek a ze slzí,
a pak se zeptala, zda mne to nemrzí.

Nemrzí, řekl jsem tvrdě a nejistě,
zavřel jsem oči a uviděl bojiště
na kterém nezhynul jediný voják,
na kterém neroste jediný bodlák
který by poranil dlaně té
na kterou teď všichni myslíte,
té malé, drzé a šílené,
a námi všemi tak hledané.

Horoucí, planoucí, v černém a červeném,
se rtěnkou na rtech a tmou v srdci spáleném,
krutá i citlivá, a krásná, až přešel zrak
a já jsem zůstal blouditi v temnotách...
Oslepí, zničí a ublíží
a víčka se jí neklíží
ani v nejpozdnější vteřině
neřekne životu "Už fakt ne."

neděle 5. ledna 2014

Popůlnoční vyblití se z insomnie.

Měla bys jít spát. A stejně tu sedíš, vedeš nesmyslný rozhovor s nesmyslným člověkem, a myslíš na někoho úplně jiného. Unavená, rozrušená, všechno pracuje pro to, aby tě zase navštívila Múza. Ale tentokrát to tak nebude. Strach zabíjí myšlení. A inspiraci očividně občas taky. Myslíš na někoho, na koho bys neměla. A poslocháš Blink 182. Poprvé za život.

Blikají  stokrát,
a pak ještě dva krát
nekonečno.

Tak tohle haiku je hodně stupidní. Ale na lepší se asi nezmůžeš. A já taky ne. Je mi mizerně. A vedu neoddělené schizofrenní monology. Kdo ví, kde tohle začíná nebo končí.

A zapomněla jsem se podívat do schránky, když jsem přijela. Sakra. Staré zvyky mizí, protože kvůli nim trpím. Vždycky jsem se dívala. Tedy, skoro vždycky. A teď... Slzy.


Kdysi malé děvčátko
doufalo v dopis od ctitele.
A pak ho jednou dostalo...
Když už nebylo tak malé.
Následně si užívalo,
všechno se zdálo být skvělé,
a pak si to pokazilo...

A další verš nebude.