neděle 26. ledna 2014

Tulák po oknech

Všechno se ztrácelo a nesmyslně blízce
k nám štěstí mluvilo.

- Jiří Orten, Sedmá elegie

Já jsem sice ztracený, ale štěstí se se mnou nebaví. Vlasy i kabát pokryté bílými smítky sněhu, v teniskách mokro a v kapsách jen prokřehlé dlaně a ušmudlaný kapesník. Cítím se starý, a přitom od chvíle, kdy mě, Múzou políbeného, životem potřísněného, plného zázraků, vyhodili z gymplu a hned na to i z baráku, uběhlo jen pár dní...
A teď se toulám. Procházím ulicemi poprášenými vločkami i politými břečkou, stoupám si do kaluží a před mrazem se vždycky na chvilku schovám do kočičích kožichů. Ruším noční ticho a povznesený klid hvězd skřípáním podrážek o štěrk a škrábáním štěrku o asfalt a beton. A dívám se do zamlžených oken a snažím se zjistit, co se za nimi odehrává...
Lidé. Jsou za okny, po kterých se toulám. Šeptem se hádají v chodbě, aby nevzbudili děti. Předčítají pohádky. A čtou složitá pojednání. Osamoceně kouří na balkoně a vraští čelo. A pak si v koupelně namažou obličej, aby se jim nedělaly vrásky.
Milují se. Na kuchyňské lince. Ve vaně. Ve sprše. Na balkoně, i když je vesmírný mráz. Na pracovním stole vedle psacího stroje. Na podlaze, na drahém perském koberci v obývacím pokoji nebo na medvědí kožešině před krbem. Nebo na parketách suterénního tanečního sálu, obklopeni zrcadly. V posteli. Na uzoučkém lůžku v podkroví, potichu, ať nás rodiče neslyší. Na luxusním letišti s měkkými duchnami. Na proleželé matraci, na které spolu strávili každičkou noc posledních třiceti let. Milují se různě. Ale na nočním stolku často mají lícem dolů položenou fotografii těch, kteří je vychovali.
I já bych se chtěl milovat. S tulačkou. S tanečnicí. S básnířkou. Mohla by být krásná. A chtěl bych, aby měla dlouhé vlasy. Mohla by se jmenovat Narciska. Nebo Světlana. A mohla by být tak trochu děvka, kurva, kurtizána. Aby se uměla krásně milovat.
Hrávali bychom spolu tenis. A ping pong - na těch stolech se musí milovat krásně. A taky šachy. A mluvili bychom o divných lidech - o šílených logicích. A odjeli bychom do toho věděckého letoviska na konci galaxie, kde se hotely jmenují sémantickými přesmyčkami. Eden učitelstva. A tak podobně. A zařídili bychom si tam antikvariát s kavárnou. Podávali bychom Dedekindovy řezy. A horkou čokoládu s chilli.
Nesmím už snít... I když, co jiného může dělat tulák po zamlžených oknech, která připomínají hvězdy? Jako bych potkával lampáře a krále a milionáře. Myslím, že hledám svoji lišku. Nebo nějaký jiný kožich, do kterého bych se mohl zachumlat za takhle mrazivých nocí...

sobota 25. ledna 2014

Klidná a nevyrovnaná

Je naprosto v pořádku,
že to bolí.
Je úplně normální,
že rána solí
ze slz, co stékají po dopise,
se nezahojí.






sobota 18. ledna 2014

Příliš emocí.

Když je emocí a toho všeho příliš moc, než aby byla básnířka schopná to zformulovat ve verše, musí psát prózu. Deník. Dopis. Cokoliv. Protože potřebuje psát, ale nedokáže formulovat. Bolí ji to. Pálí a studí a je to jako rozbitá gramofonová deska - hrozně ostré černé střepy na vyleštěných parketách.

Míhají se mi myslí obrazy. Dvojice kráčející mlhou. Ona opřená o pouliční lampu a on ji líbá na čelo... A pak jdou pod nočním nebem, příliš světlým než aby měli strach, když procházejí mezi garážemi... Dojít až na konec hracího plánu, na konec našeho kousku světa. Nahá dívka obutá v latinkách čte dopis. Obálka rudá jako otisk rtěnky. Vůně cukru a masaly. A čokoláda.

Proč jsem právě já šťastná ve svém životě? V čem je ten rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi? Snad ve vztahu ke koncům...

středa 15. ledna 2014

Nebudu unavenou ženou.

Prý měla bych žít dál,
vstát a otevřít oči
a jít a vnímat všechno
a nedávat najevo únavu
nebo snad bolest...
Slabost je tolik nestoudná!
A skrývání se... Zbabělost!

Ne, mami, já nechci.
Nechci a nebudu ženou,
jestli to znamená lhát
a tvářit se, že jsem v pořádku,
a pak umřít v tichosti a sama.

Ne. Já odejdu se vší pompou.
Ale teď ještě ne. Teď jen usnu.
Protože víc neodkážu.
Jen usnout. A milovat se s tím,
co má černý hlas.

pondělí 13. ledna 2014

Nahá ve sněhu


Mladá dívka kráčející bosá sněhem. V kalhotkách a košili větší o několik čísel přepásané červeným páskem. Jediné, co ji hřeje je dlouhá a trochu vybledlá šála.
Ale netřese se zimou - klidně prochází pod plynovými lampami. Občas se okolo nějaké protočí a náhodný pozorovatel na chvíli zahlédne její úsměv. A pak zmizí ve tmě a padající sníh přikryje její stopy.
Prošla tudy vůbec? Nebyl to jen sen?
A pak najednou proti ní muž v kabátě a kožených rukavicích - ona sklopí oči, on přemýšlí, kdo tohle děvčátko může být... Snad by jí měl nabídnout kabát, snad by ji měl vzít do náručí, aby nenastydla...
"Vždyť ji neznáš - a určitě je bláznivá, šílená, možná nemocná, co ty víš!" říká mu jeho hrozně moc moudré a racionální já. A on se jen usměje. Dnes je zvláštní noc.
Dnes se nespěchá.
Dnes se užívá dokonalosti ticha ve sněhu.
Dnes je spousta času na něhu.
"Slečno, smím vám nabídnout kabát?"
Nečeká na její odpověď a vysvleče se z kabátu...
Udělá jeden nebo dva opatrné kroky k ní - jako by se přibližoval k plaché lani uprostřed lesa. V jedné ruce kabát, tou druhou se natahuje k ní. Sálá z něj lidské teplo, ale ona nereaguje. Jen se na něj - spíše skrze něj - zasněně dívá.
Zastaví se rukou na pár centimetrů od ní - bojí se jí dotknout. Je jako sněhová vločka, kterou teplo lidské dlaně navždy zničí. Setrvají tak na nekonečně dlouhý okamžik - spojeni pohledem jako věčné sousoší obklopené padajícím sněhem a žlutým mihotavým světlem.
Dívá se mu do očí, a přece trochu skrze něj... Kamsi do dálky... A pak zvedne ruku dlaní vzhůru v gestu vyzývajícímu k doteku. Usmívá se, teď už je naprosto přítomná, usmívá se na něj... Chvíli čeká a pomalinku přibližuje svou dlaň k jeho... A pak ho prostě chytí za ruku. Dětsky, nevinně...

Děkuji...

neděle 12. ledna 2014

O našem strachu

Našla jsem tvé básně
a v nich stopy bázně,
že zítra...
Co zítra? Vztek a křik?
Nového světa vznik?
Ruku v ruce jít
a výčitky smýt?

"Nevím," napsala jsem
v dopise, který v den,
kdy pošta nechodí
můžu tisíckrát číst,
ale poslat ne.
A telegramy zrušili
- dnes bych je, jen na chvíli,
zavedla a dovolila,
abych tě jedním ujistila,
že mám stejný strach
a bloudím v temnotách
tak děsivých, až rýmy
se dějí lacinými.


pátek 10. ledna 2014

Komíny a cigarety

Komíny pohrdají anténami
- že prý tu byly mnohem dřív než ony -
a foukají jim kouř do obličejů.
Dovolávají se přízně hromosvodů,
ale ty, ohnuté strachy z oblaků
přemýšlejí, jak se vyhýbat bleskům...

A za zdí jsou hlasy. Dělníci, co teď vstali,
s kocovinou a strachem, že zas prochlastali
celé své jmění, cigára, nájem i košile,
že do pekla padnou jim duše prohnilé
pro karban a ženské, jimž zvedávali sukně...

úterý 7. ledna 2014

Kometa vášeň.

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
krásná a zářivá jak oči anděla,
smutek mě v tu chvíli popadnul za duši,
Múza mi šeptala vše, co se nesluší:
o snění o něžné dívence,
ve svatebních šatech nevěstce,
o stuze z krajek a ze slzí,
a pak se zeptala, zda mne to nemrzí.

Nemrzí, řekl jsem tvrdě a nejistě,
zavřel jsem oči a uviděl bojiště
na kterém nezhynul jediný voják,
na kterém neroste jediný bodlák
který by poranil dlaně té
na kterou teď všichni myslíte,
té malé, drzé a šílené,
a námi všemi tak hledané.

Horoucí, planoucí, v černém a červeném,
se rtěnkou na rtech a tmou v srdci spáleném,
krutá i citlivá, a krásná, až přešel zrak
a já jsem zůstal blouditi v temnotách...
Oslepí, zničí a ublíží
a víčka se jí neklíží
ani v nejpozdnější vteřině
neřekne životu "Už fakt ne."

neděle 5. ledna 2014

Popůlnoční vyblití se z insomnie.

Měla bys jít spát. A stejně tu sedíš, vedeš nesmyslný rozhovor s nesmyslným člověkem, a myslíš na někoho úplně jiného. Unavená, rozrušená, všechno pracuje pro to, aby tě zase navštívila Múza. Ale tentokrát to tak nebude. Strach zabíjí myšlení. A inspiraci očividně občas taky. Myslíš na někoho, na koho bys neměla. A poslocháš Blink 182. Poprvé za život.

Blikají  stokrát,
a pak ještě dva krát
nekonečno.

Tak tohle haiku je hodně stupidní. Ale na lepší se asi nezmůžeš. A já taky ne. Je mi mizerně. A vedu neoddělené schizofrenní monology. Kdo ví, kde tohle začíná nebo končí.

A zapomněla jsem se podívat do schránky, když jsem přijela. Sakra. Staré zvyky mizí, protože kvůli nim trpím. Vždycky jsem se dívala. Tedy, skoro vždycky. A teď... Slzy.


Kdysi malé děvčátko
doufalo v dopis od ctitele.
A pak ho jednou dostalo...
Když už nebylo tak malé.
Následně si užívalo,
všechno se zdálo být skvělé,
a pak si to pokazilo...

A další verš nebude.