pondělí 13. ledna 2014

Nahá ve sněhu


Mladá dívka kráčející bosá sněhem. V kalhotkách a košili větší o několik čísel přepásané červeným páskem. Jediné, co ji hřeje je dlouhá a trochu vybledlá šála.
Ale netřese se zimou - klidně prochází pod plynovými lampami. Občas se okolo nějaké protočí a náhodný pozorovatel na chvíli zahlédne její úsměv. A pak zmizí ve tmě a padající sníh přikryje její stopy.
Prošla tudy vůbec? Nebyl to jen sen?
A pak najednou proti ní muž v kabátě a kožených rukavicích - ona sklopí oči, on přemýšlí, kdo tohle děvčátko může být... Snad by jí měl nabídnout kabát, snad by ji měl vzít do náručí, aby nenastydla...
"Vždyť ji neznáš - a určitě je bláznivá, šílená, možná nemocná, co ty víš!" říká mu jeho hrozně moc moudré a racionální já. A on se jen usměje. Dnes je zvláštní noc.
Dnes se nespěchá.
Dnes se užívá dokonalosti ticha ve sněhu.
Dnes je spousta času na něhu.
"Slečno, smím vám nabídnout kabát?"
Nečeká na její odpověď a vysvleče se z kabátu...
Udělá jeden nebo dva opatrné kroky k ní - jako by se přibližoval k plaché lani uprostřed lesa. V jedné ruce kabát, tou druhou se natahuje k ní. Sálá z něj lidské teplo, ale ona nereaguje. Jen se na něj - spíše skrze něj - zasněně dívá.
Zastaví se rukou na pár centimetrů od ní - bojí se jí dotknout. Je jako sněhová vločka, kterou teplo lidské dlaně navždy zničí. Setrvají tak na nekonečně dlouhý okamžik - spojeni pohledem jako věčné sousoší obklopené padajícím sněhem a žlutým mihotavým světlem.
Dívá se mu do očí, a přece trochu skrze něj... Kamsi do dálky... A pak zvedne ruku dlaní vzhůru v gestu vyzývajícímu k doteku. Usmívá se, teď už je naprosto přítomná, usmívá se na něj... Chvíli čeká a pomalinku přibližuje svou dlaň k jeho... A pak ho prostě chytí za ruku. Dětsky, nevinně...

Děkuji...

Žádné komentáře:

Okomentovat