sobota 18. ledna 2014

Příliš emocí.

Když je emocí a toho všeho příliš moc, než aby byla básnířka schopná to zformulovat ve verše, musí psát prózu. Deník. Dopis. Cokoliv. Protože potřebuje psát, ale nedokáže formulovat. Bolí ji to. Pálí a studí a je to jako rozbitá gramofonová deska - hrozně ostré černé střepy na vyleštěných parketách.

Míhají se mi myslí obrazy. Dvojice kráčející mlhou. Ona opřená o pouliční lampu a on ji líbá na čelo... A pak jdou pod nočním nebem, příliš světlým než aby měli strach, když procházejí mezi garážemi... Dojít až na konec hracího plánu, na konec našeho kousku světa. Nahá dívka obutá v latinkách čte dopis. Obálka rudá jako otisk rtěnky. Vůně cukru a masaly. A čokoláda.

Proč jsem právě já šťastná ve svém životě? V čem je ten rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi? Snad ve vztahu ke koncům...

Žádné komentáře:

Okomentovat