neděle 26. ledna 2014

Tulák po oknech

Všechno se ztrácelo a nesmyslně blízce
k nám štěstí mluvilo.

- Jiří Orten, Sedmá elegie

Já jsem sice ztracený, ale štěstí se se mnou nebaví. Vlasy i kabát pokryté bílými smítky sněhu, v teniskách mokro a v kapsách jen prokřehlé dlaně a ušmudlaný kapesník. Cítím se starý, a přitom od chvíle, kdy mě, Múzou políbeného, životem potřísněného, plného zázraků, vyhodili z gymplu a hned na to i z baráku, uběhlo jen pár dní...
A teď se toulám. Procházím ulicemi poprášenými vločkami i politými břečkou, stoupám si do kaluží a před mrazem se vždycky na chvilku schovám do kočičích kožichů. Ruším noční ticho a povznesený klid hvězd skřípáním podrážek o štěrk a škrábáním štěrku o asfalt a beton. A dívám se do zamlžených oken a snažím se zjistit, co se za nimi odehrává...
Lidé. Jsou za okny, po kterých se toulám. Šeptem se hádají v chodbě, aby nevzbudili děti. Předčítají pohádky. A čtou složitá pojednání. Osamoceně kouří na balkoně a vraští čelo. A pak si v koupelně namažou obličej, aby se jim nedělaly vrásky.
Milují se. Na kuchyňské lince. Ve vaně. Ve sprše. Na balkoně, i když je vesmírný mráz. Na pracovním stole vedle psacího stroje. Na podlaze, na drahém perském koberci v obývacím pokoji nebo na medvědí kožešině před krbem. Nebo na parketách suterénního tanečního sálu, obklopeni zrcadly. V posteli. Na uzoučkém lůžku v podkroví, potichu, ať nás rodiče neslyší. Na luxusním letišti s měkkými duchnami. Na proleželé matraci, na které spolu strávili každičkou noc posledních třiceti let. Milují se různě. Ale na nočním stolku často mají lícem dolů položenou fotografii těch, kteří je vychovali.
I já bych se chtěl milovat. S tulačkou. S tanečnicí. S básnířkou. Mohla by být krásná. A chtěl bych, aby měla dlouhé vlasy. Mohla by se jmenovat Narciska. Nebo Světlana. A mohla by být tak trochu děvka, kurva, kurtizána. Aby se uměla krásně milovat.
Hrávali bychom spolu tenis. A ping pong - na těch stolech se musí milovat krásně. A taky šachy. A mluvili bychom o divných lidech - o šílených logicích. A odjeli bychom do toho věděckého letoviska na konci galaxie, kde se hotely jmenují sémantickými přesmyčkami. Eden učitelstva. A tak podobně. A zařídili bychom si tam antikvariát s kavárnou. Podávali bychom Dedekindovy řezy. A horkou čokoládu s chilli.
Nesmím už snít... I když, co jiného může dělat tulák po zamlžených oknech, která připomínají hvězdy? Jako bych potkával lampáře a krále a milionáře. Myslím, že hledám svoji lišku. Nebo nějaký jiný kožich, do kterého bych se mohl zachumlat za takhle mrazivých nocí...

Žádné komentáře:

Okomentovat