čtvrtek 27. února 2014

Orgasme...

Utíká mi to pod rukama
skoro jak voda v řekách
a ty sedíš a čekáš,
až s tebou budu moct být sama.

pondělí 24. února 2014

Hořkosladkej job

Horké sny v rozpálených dlaních,
obrázky krásných dívek, a na nich
krajka barvy vlasů havraních...
Vidno jen vzrušení, nikoli však smích.

"Takhle, rychleji, tvrdě a honem!"
nesou se příkazy obecným shonem
- po nadrženém nedělním ránu
pondělí, práce a "Hej, já si sáhnu."

Cizí ruce a oslizlý dotek,
nechutně znalý tisíců holek,
o jejích ňadrech párek lichotek...
Koho zajímá, že je sirotek.

Práce možná jak některá jiná
- až na to, že v kanclu ne vždycky se vzpínáš
jak splašené hříbě, co chytnou do lasa.
Na touhle story zvlhne každá řasa.

pondělí 17. února 2014

She belongs to another man

"Tati, jsi na mě hrdý?"
"Ano. Měl bych ti to říkat?"
"Jo."
"Dobře. Budu."
- KLAIR
Never going to happen.
Never going to be true.
Cítí se tebou být trápen,
necítí se být už tvůj.

Nebo spíš ty nejsi jeho,
ztratila ses ve tmě dní.
He looks at you and sees a person
you really wasn't meant to be.

Yes, so clever, smart and pretty,
but you use your own, young brain.
Stejné oči, různé světy,
tvá slova nejsou chladná zbraň.

Útok logickým kalkulem
- čepel noříš do masa.
Vidíš, jak krev stříká kolem.
"Takto ďalej nedá sa!"

"Si drzé, rozmaznané teľa,
čo neváži si rodiča.
Nikdy nedôjdeš do cieľa,
keď nebudeš počúvať mňa."

You should ask him for forgivness,
but you are to proud for that.
Radši utečeš za tím, jenž
naučil tě odmlouvat.

sobota 15. února 2014

Před napsáním utopte


Na zemi rozepnutá spodnička a někde pod ní padlé šaty. Pod nimi taneční střevíčky pokřtěné krví, potem a sílou jeho dlaní, když jí pomáhal zouvat se. A ona leží na posteli, tváří do polštáře tiskne kopii nalíčeného obličeje ve velké večerní a smazává ho slinami a dvěma slzami bolesti – víc už by bylo klišé. V koutku úst ji pálí poslední doušek lihu páchnoucího stejně jako alpa, kterou si maže koleno a kyčel, když přežene trénink. Zkurvený tancování. A vesmírně dokonalý dlaně a vedení a tělo a tanec. Kurva. Jo, to teda jsem.
Otočí se na záda, pozoruje a počítá šprušle. Tak jako když byla malá, uklidňují a objímají líp než náruč mámy. Žízeň. Horká kůže a horká hlava. Smrad spálených vlasů. Zkurvená cigareta. Mentolová. Blaf. Sednout? Ne, ještě ne. Ta žízeň počká ještě pár vteřin, ještě chvilku, než se jí přilepí jazyk o patro. Horký čaj. Máta. Fuj tajbl. Tohle mi nepomůže.
Tobě už nic nepomůže.
Tys tu teda chyběla. Co mi jdeš vyčíst? Že žiju? Že už, díky bohům, nepotřebuju psát o sobě? Kurva, to nedává smysl... No co. Tohle je fikce. Že je to fikce?
Bůh ví.
Takže je. Pohoda jazzíček. Jo, nějakej šikovnej jazýček bych snesla. Ale až za pár dní. Dneska jsem totálně rozmrdaná. A fakt už prostě nemůžu.


Peřina smotaná pod tělem a nohy omotané okolo jednoho jejího cípu. Pod hlavou svlečený polštář pocákaný rozcuchanými vlasy a fleky od rtěnky a tužky na oči. Tvář zalitá sluncem, jehož paprsky odkrývají neodlíčený obličej a jiné stopy kocoviny a fakt dlouhého spánku. Abstraktní obraz s názvem Bez názvu by připomínal krásnou tvář včerejšího večera víc než její odraz ve skle zaprášeného okna, co se snaží vyznat v raněném ránu tam venku. Pondělí je fakt špatný nápad, pokud máte kocovinu. Díky bohům, že je neděle.

čtvrtek 13. února 2014

Ráno je moudřejší večera

Včera jsem dostala facku.
Ponižující, bolestivou.
A teď se bavím představou,
že jednou, až přidám se k rackům,
budu reflexivně bránit
svou racčí svobodu a hrdost,
dokážu říct "Tak a dost!"
a začít se fakticky bít.

neděle 9. února 2014

Nadržené nedělní ráno

Horké sny v rozpálených dlaních
pohyblivé obrázky, na nichž
lidé se líbají a milují
nebo taky bohapustě šukají
a já bych chtěla být jí a tamtou,
dveře do ložnice rychle zamknout
a nebýt rušena od doteků
co stavějí čas navěky věků.

sobota 8. února 2014

Malý a turecký med

Otevřela jsem dnes schránku.
V ní nic - ani kousek letáku.
Zvedla jsem hlavu a zahlédla
za oknem malého anděla
- schovával se za roletu,
s pixlou tureckého medu,
a zval mě, abych vešla dál.
"Co hledalas?" hned se mě ptal,
nabízeje onu dobrotu.

"Dopis," zadoufala jsem,
že má ho a že mě vzal sem,
aby mi ho rychle předal,
se vzkazem, jež k němu dodal
ten, který ho přinesl.

Seděli a mluvili jsme,
držel mě za ruku ve tmě,
nechtěl mi říct, co je zač,
hladil mě, říkal "Jen plač,"
když svázala mě deprese,
že do života ženu se
jako splašené hříbě...

Potkávala jsem se s ním,
nechával mě, ať dál sním
o tom, že konečně vím,
s kým se po nocích bavím....

Poslední jeho otázka:
"Nakreslíš mi beránka?"

středa 5. února 2014

Už tam nepatří...

Připadá si ztracená
- jako by už její já
nepatřilo mezi psavce,
mezi nimiž vyrostla.

Ano, snad se s nimi směje,
na zlořády v písmu kleje,
dokonce je má i ráda...

Avšak sdílená čokoláda
nestačí na návrat někam,
kde vlastního stínu se leká,
kde není ještě celá ona
kde ani kousek jí neskonal,
ještě ani nezměnil se,
stále drží se na římse
nad propastí porušení
pravidel, k nimž důvod není.

Už není dítě, není malá,
a není velká, natož stará,
má tajemství a slabé chvilky,
oblíbenou hračku - sirky.

A ne, není normální,
vychovaná, morální,
vlastně je drzá a krutá
- z toho občas bývá smutná -
ale hlavně, je to ona,
i když ještě nehotová...



sobota 1. února 2014

Misantropie - selektivní, nebo spravedlivá?

http://www.youtube.com/watch?v=uSD4vsh1zDA

I've got a feeling
that tonight's gonna be a lonely nigt...

Vedle pár lidí, kterým nerozumím,
zapnutá telka, komp i šicí stroj,
zavřené dveře a já mám chuť na dým
a s misantropií svádím boj.

Přemýšlím, zda je moje aktuální misantropie selektivní, nebo spravedlivě všeobecná. Jestli prostě jenom nechci ani vidět pouze těch pár lidí z mojí předrahé rodinky, kteří sedí vedle v obýváku, nebo jestli se chci schovat přede všemi, kteří by se se mnou mohli chtít pokoušet komunikovat.  Hm. Těžko soudit, těžko říct, who knows, who cares, who caresses.
Nevím, sice to řeším, ale hladit mě nikdo nepohladí, páč jsem minimálně deset kilometrů od někoho, kdo by mě pohladit chtěl, a já bych ho zároveň nechtěla poslat do pryč.
Píšu nesmysly. Už zase. Jsem nějaká zablokovaná, nemám jak psát. Jako by mi upadaly všechny prsty. A Kalliopé nejspíš... Zvláštní. Není to tak dávno, co bych řekla, že Múza šuká s někým jiným. Ale teď už ne. Kalliopé... Pane Gaimane, vy jeden geniální spisovateli, díky za nápad. Sice bude všem, kdo tuhle Sandmanovskou povídku četli, jasné, kde se to vzalo, ale... Ale hej, stejně je to dobrej nápad. Muhehe.

Drazí čtenáři (snad o vás mohu mluvit v množném čísle), připravte se na jakýsi podivný pokus o krátkou povídku, který na vás v nejbližší době vyplivnu. Na tenhle by snad nemuselo být potřeba moc vnitřního přetlaku.
Jasně, to je ono - jsem příliš srovnaná s tím, co a jak se kolem mě děje. A úžasné inspirující obrazy, které občas vídám, nestačí na básně.

Vypadá to, že budu muset začít psát prózu...