sobota 15. února 2014

Před napsáním utopte


Na zemi rozepnutá spodnička a někde pod ní padlé šaty. Pod nimi taneční střevíčky pokřtěné krví, potem a sílou jeho dlaní, když jí pomáhal zouvat se. A ona leží na posteli, tváří do polštáře tiskne kopii nalíčeného obličeje ve velké večerní a smazává ho slinami a dvěma slzami bolesti – víc už by bylo klišé. V koutku úst ji pálí poslední doušek lihu páchnoucího stejně jako alpa, kterou si maže koleno a kyčel, když přežene trénink. Zkurvený tancování. A vesmírně dokonalý dlaně a vedení a tělo a tanec. Kurva. Jo, to teda jsem.
Otočí se na záda, pozoruje a počítá šprušle. Tak jako když byla malá, uklidňují a objímají líp než náruč mámy. Žízeň. Horká kůže a horká hlava. Smrad spálených vlasů. Zkurvená cigareta. Mentolová. Blaf. Sednout? Ne, ještě ne. Ta žízeň počká ještě pár vteřin, ještě chvilku, než se jí přilepí jazyk o patro. Horký čaj. Máta. Fuj tajbl. Tohle mi nepomůže.
Tobě už nic nepomůže.
Tys tu teda chyběla. Co mi jdeš vyčíst? Že žiju? Že už, díky bohům, nepotřebuju psát o sobě? Kurva, to nedává smysl... No co. Tohle je fikce. Že je to fikce?
Bůh ví.
Takže je. Pohoda jazzíček. Jo, nějakej šikovnej jazýček bych snesla. Ale až za pár dní. Dneska jsem totálně rozmrdaná. A fakt už prostě nemůžu.


Peřina smotaná pod tělem a nohy omotané okolo jednoho jejího cípu. Pod hlavou svlečený polštář pocákaný rozcuchanými vlasy a fleky od rtěnky a tužky na oči. Tvář zalitá sluncem, jehož paprsky odkrývají neodlíčený obličej a jiné stopy kocoviny a fakt dlouhého spánku. Abstraktní obraz s názvem Bez názvu by připomínal krásnou tvář včerejšího večera víc než její odraz ve skle zaprášeného okna, co se snaží vyznat v raněném ránu tam venku. Pondělí je fakt špatný nápad, pokud máte kocovinu. Díky bohům, že je neděle.

Žádné komentáře:

Okomentovat