středa 30. dubna 2014

Píšu si do kapsy


Na lavici papír. Takový, co má dvě strany. Jedna je podstatná, druhá plná znaků. Jednu křižují tři a půl matematiky stará kolečka, druhou spalují pozítřejší litery. Zítra tu nebudu, zítra je den hledání kaktusů a skládání romantických horrorů v následujícím veršovém schématu:
A
A
B
B
A
Tak trochu dada. Nebo de, skoro jako potvrzení korejského sdělení. Ale musíte z toho udělat lehkou nosovku, jako když máte rýmu - ne absolutní rybu, natož pstruha na másle, nýbrž dutiny mírně ucpané vlivem toho, že jste zítra večer půjčili svůj teplý svetr od maminky té holce v kraťasech a s vlasy v culíku, která vám tak neskutečně imponuje svou nedbalou elegancí a toutéž vlastností svého sebevědomí.
Ne, myslím, že na tři stránky dlouhou větu ještě nemám. Ani když poruším středeční pravidlo a budu používat středníky. Nemám dost studené nohy, natož abych byla studená celá. Krom toho se mi nechce šest stop pod zem, mezi ty, kteří takové studenosti už zdárně dosáhli.
Zajímalo by mě, zda Kačenčin imaginární bratr John má rád koupel ve vaně. A jestli si při takovém koupání zpívá, nebo raději svádí něžné dívky utkané z páry, pěny a představ.
Jdu si dát vanu. Před hodinou. A sama. A nebude mě to bavit tolik jako vanění se ve dvou.

sobota 26. dubna 2014

Věta ne zcela zemřelá

Psala bych, až bych brečela.
Nenávidím tu větu
- je už poněkud zteřelá
a místo aby se setřela
z tabule, na níž jsou čela
těch, kterým už se zachvěla
celá minulost zpuchřelá,
nemá se vůbec k světu.


úterý 15. dubna 2014

Mléčný sníh

Dva kužely světla
a nad hlavou reflektory hvězd 
- ten nekončící kýč
bez pachuti kýče -
tentokrát jsou skutečné.

Teplo na sedadle,
před očima obrázek
jako z televize,
když vypadne signál
- jako by někdo foukal
kousky vaty po skle.

Ticho a vrkot motoru,
dieselové vrnění
- mručí jako kocour,
co právě lapil misku s mlékem.

A skutečně,
konečně jsme dojeli 
ke srubu na břehu jezera
- připomíná sušenku nad mléčnou kaluží.

neděle 13. dubna 2014

Sureální kočka s oranžovou rybičkou

Za noci plný neřestí
černá kočka na rozcestí
fakt nic dobrýho nevěstí.

V barvě okru půl pozadí
drůhá půle tone v šedi,
rybí konzervy dost smrdí.

"Dej jí něco na svícení!"
Delirium ale není
dosti blízko probuzení.

Sní a taky trochu chrápe
a jen těžko někdo chápe,
proč se na ni polštář sápe.



sobota 12. dubna 2014

Za jeviště upíšu duši

Chci zas hrát, řvát a zpívat
tisíckrát ještě líbat
ta prkna hroucí,
co znamenají svět.
Jsem to já, nikdo jiný
přiznávám svoje viny
- fleky na koberci,
jo, to je moje krev.

Moje a ničí jiná,
z doby, kdy meluzína
se neproháněla
skrz ráhnoví kulis.
Z těch časů plnejch chlastu
v němž hledali jsme pomstu
za křídla anděla
pod který se stulíš.

Propadlo a prkna,
kocovina pěkná,
na stejdži bez kostýmu
už holdujeme vínu
po premiéře
(a derniéře)
zavřete dveře!



sobota 5. dubna 2014

Když nevíš, v co věříš.

"Ruce semknutý k nebi: Bože, nech mě aspoň psát."
Dave a Sony - Výkřiky do ticha

Dlaně sepnutý k světu a v očích strach ze snů,
páč nechaj se přebít párem nočních můr,
a utíkaj někam pryč, zdrhaj jak o život
- o tu krátkou tvrdou tyč, co dává ti trojí chod
o čočce, sodě, dece. Zkurvený splíny!
Nemůžu přece žít pro cizí klíny!

Anebo můžu? Well, kdo mi to zakáže...
Nikdo z těch mužů, jimž mý tělo ukáže
tisíce slastí, světů a válek,
bouří a krásných, exotických dálek,
nikdo - to se neboj - před tebou tě nechrání
tohle je jen tvůj boj a tvoje umírání.

Jedna bota rozvázaná a druhá se páře,
chtěla bys mít svýho pána a být něčí páže,
jenom na chvíli aby tě někdo vzal do náručí,
jenom na chvíli aby se někdo za tě zaručil.
Ztracená v překladech a totálně zoufalá
zbyl ti jen rychlej dech a slova troufalá...

V chodbě

Všichni jsme tam začali
- v té divné černé chodbě,
na jejímž konci je mříž
a za ní jiný svět,
jiný než kdysi,
jiný než známý,
s trochou víc temna,
světla i stínohry.