středa 30. dubna 2014

Píšu si do kapsy


Na lavici papír. Takový, co má dvě strany. Jedna je podstatná, druhá plná znaků. Jednu křižují tři a půl matematiky stará kolečka, druhou spalují pozítřejší litery. Zítra tu nebudu, zítra je den hledání kaktusů a skládání romantických horrorů v následujícím veršovém schématu:
A
A
B
B
A
Tak trochu dada. Nebo de, skoro jako potvrzení korejského sdělení. Ale musíte z toho udělat lehkou nosovku, jako když máte rýmu - ne absolutní rybu, natož pstruha na másle, nýbrž dutiny mírně ucpané vlivem toho, že jste zítra večer půjčili svůj teplý svetr od maminky té holce v kraťasech a s vlasy v culíku, která vám tak neskutečně imponuje svou nedbalou elegancí a toutéž vlastností svého sebevědomí.
Ne, myslím, že na tři stránky dlouhou větu ještě nemám. Ani když poruším středeční pravidlo a budu používat středníky. Nemám dost studené nohy, natož abych byla studená celá. Krom toho se mi nechce šest stop pod zem, mezi ty, kteří takové studenosti už zdárně dosáhli.
Zajímalo by mě, zda Kačenčin imaginární bratr John má rád koupel ve vaně. A jestli si při takovém koupání zpívá, nebo raději svádí něžné dívky utkané z páry, pěny a představ.
Jdu si dát vanu. Před hodinou. A sama. A nebude mě to bavit tolik jako vanění se ve dvou.

Žádné komentáře:

Okomentovat