neděle 26. dubna 2015

Karamelový déšť

V uších rainymood.com,
v hlavě znuděnou nespavost,
nechám si na potom
svou zbylou toulavost.

V uších mi dopršelo,
zívnu ještě dvakrát,
a doplním karamelou
chuť jít konečně spát.

pátek 3. dubna 2015

Oděna pelyňkem



Tančila pod nahou žárovkou. Odrážela se spolu s jejím žlutým světlem v obnaženém okně. Okno místo zrcadla, zrcadlo, skrz které je vidět na druhou stranu. Že ji Zoufalství vidí z každého zrcadla, to věděla dávno. Ale možnost vidět tu obtloustlou, nízkou ženu, která si trhá koutek rybářským háčkem... Taková možnost se nezahazuje.
Udělala to už podruhé za večer. Sklidila bratrovu skládací postel a odsunula věci, které by jí mohly přehážet. Pustila hudbu, kterou byla zrovna uhranutá. Zase tu samou.

Well I’ve got a thick skin and an elastic heart
But your blade it might be too sharp
I’m like a rubber band, until you pull too hard
But I may snap when I move close

But you won’t see me fall apart
‘Cause I’ve got an elastic heart


Až na to, že před tebou jsem padla
viděls to tolikrát
nejde to spočítat
tolikrát, kolikrát jsem se bála.

Najednou se jí v hlavě začnou skládat verše. Visí zrovna dolů hlavou z vlastních kyčlí, krev se jí žene do mozku, hučí, zaplavuje ji... Už není slyšet nic, jen ty verše.

Padla jsem před tebou na kolena
"Kleknout si - to pomáhá."
Padla jsem na zem nahá.
Skončím zase stejně pokořená. 

Uvědomí si, že leží na koberci a zírá na žárovku oblečenou v krajkách. Nebo cákancích barvy. Jak se to vezme. Zavře oči. Na sítnici jí tančí vypálený cejch. Vlákno žárovky se svíjí jako had...

Jako had, který svléká kůži, 
která mu už nepatří.
Nikdo nikdy nespatří
slavíka, jenž zhynul růží. 

Teď stojí ve sprše a pozoruje proudy vody, které jí padají do očí. Jí, která se neumí dívat pod hladinou, protože ji to pálí. Dívá se do nitra kapek a zjišťuje, že jejich kompaktnost je jen zdánlivá. Vždycky se mohou rozbít na menší kapky.

Rozbiju se na střepy 
tak jako tento led.
Prý sladká jako med...
Hořká a pelyňkovitá jsi. 
Lásko. 

Vzpomene si na několik básní, které kdysi uměla zpaměti. Vzpomene si na ochoz Louvru, na němž stojí sochy pokálené holuby. Vzpomene si na tu, která umí být krásná, umí být horoucí... Taky však zlá. Chvěje se v dívčích ramínkách plachostí cudnou... Lásko, studánkovitá jsi. 
Vzpomene si i na to, jak to mělo skončit. Odjela úvozem. Praskaly loukotě. Hořknuly heřmánky. Třásly se břízy.
Když heřmánek zhořkne, stane se pelyňkem. Pelyněk se dává do absinthu, že?