úterý 18. prosince 2018

My faith - a start of a journey

18/12/18
Mám noční. Není příliš mnoho práce, takže jsem měla čas a v rámci prokrastinace (měla bych psát recenzi na jeden produkt) jsem si znovu vyhledala jednu ze svých oblíbených vlogerek, Beckie Jane Brown.
Když jsem otevřela její youtube kanál, uvědomila jsem si, že od doby, co jsem naposledy viděla nějaké její video, uběhlo minimálně několik měsíců a spíše jsou to roky.
Každopádně jsem narazila na její minisérii o víře, křesťanství a cestě, po které zrovna tak nějak kráčí a hledá, kde je její místo.

Ano, jsem na podobném bodě.

Nedávno jsem potkala někoho, kdo mi je velmi blízký a zároveň ví mnohem víc o víře a křesťanství, než já, a tak mi někdy dokáže odpovědět na některé otázky, které se v mé nepříliš nábožensky vzdělané hlavě rodí.

Ano, vychovali mě římští katolíci. Máma je poměrně silně věřící, táta... Má komplikovaný vztah s bohem, ale řekla bych, že věří také. Jako malou mě brávali do kostela, jsem pokřtěná a prošla jsem svátostí svatého přijímání.
Moje katechetická výchova, jakékoliv vysvětlení, jak ty věci fungují, jakékoliv informace, které by mi ukázaly něco víc, než co se člověk dozví ze čtení a kázání na mši, kde stejně napůl nedává pozor, protože ho to nebaví... Ztratila jsem nit. Hm. Jo, jakýkoliv katechismus, info, vysvětlení - neexistuje. Nikdy se mi ničeho takového nedostalo.

Nemám to nikomu za zlé, konstatuji.
Čtyři roky jsem chodila s poměrně agresivním agnostikem/ateistou, těžko říct. Každopádně mě to k víře příliš nepřiblížilo.
Další rok a půl jsem strávila ve společnosti muže, který na jednu stranu tvrdil, že v zákopech a na moři není ateistů a na druhou stranu nikdy nepochopil, že naprostý základ víry v boha (Hospodina, Krista, Svatou trojici, prostě boha v křesťanském pojetí) je láska k bližnímu.
Půl roku jsem strávila sama se sebou.
Hledám se.
Pořád na FB sleduju stránku Godless science lovers - a ti byli ve skutečnosti jedni z prvních, kdo do mě kopli a já si uvědomila, že mi křesťanská víra je bližší, než jsem si myslela.

A tak si sem chci zapsat, na jakých základech tahle moje část teď zrovna stojí. Myslím, že jsem na začátku cesty kamsi do neznáma (což je můj běžný stav) - a vydávám se směrem, který jsem moc nečekala.

Takže.

Bůh je velká černošská máma a říkám jí Kámo.
Proč? Protože Chatrč od Paula Younga. Nedočetla jsem ji. Zkoušela jsem to dvakrát, ale nikdy jsem neměla dost času na to ji dočíst na jeden zátah, a pak už jsem se k tomu znovu nedostala.
Poprvé jsem ji četla před spoustou let. Nejsem si jistá, jestli mi bylo 14 nebo 17, ale je to dávno, a pamatuju si ten pocit, který jsem měla ze scény s pudinkem.
Tehdy jsem pochopila, že nejpodstatnější aspekt celé víry je schopnost odpouštět a milovat i ty, kdo něco poserou.

(Pardon my french, but it's friggin' late and I am too lazy to look for some other words than the first ones that come to me.)

Znovu jsem ji četla asi před dvěma měsíci, když jsem přespávala kvůli čemusi u našich.
"Každého z nich mám obzvlášť ráda."
To mi pomohlo trochu pochopit, jak že to mám se sexualitou a nějakými dalším i věcmi. Ale o tom jindy.

Každopádně ano, zatím si myslím, že víra v boha nás má vést k tomu, abychom se měli rádi. Ano, jsem zatracenej hipík a sluníčkář. Ale v čem by měl být smysl, když ne ve vzájemné pomoci a nějaké všeobecné lidské laskavosti?

Nechodím do kostela. U zpovědi jsem nebyla ani nepamatuju a chybí mi to, ale zároveň nechci klečet v nastojato postavené rakvi, koukat přes mřížku na cizího týpka a přiznávat mu věci, kterých mi bylo líto většinou už ve chvíli, kdy se staly, za které se stydím a o kterých sama vím, že nejsou správně.
A navíc jsem je obvykle podělala nezáměrně.
Nechci ubližovat lidem kolem sebe.
Takže společná zpověď u starokatolíků? Nebo u husitů? Nevím.

Taky řeším, jak vysvětlit, že se dějí špatné věci, pokud je bůh tak milující, jak si ho představuju.
Ok, špatné věci, které si dělají lidi mezi sebou, se dají vysvětlit svobodnou vůlí (a to včetně hladomoru způsobeného válkou a podobných zábav na dlouhé zimní večery). Oukej, oukej, řekněme, že mi to dokonce nepřipadá jako úplně teplej argument.

Ale co věci, které se dějí nezávisle na vůli kohokoliv? Přírodní katastrofy? Vážné nemoci u lidí, kteří mají každý předpoklad být dokonale zdraví? Psychické nemoci způsobené čistě chemickou nerovnováhou? U těch z nás, co měli na pohodu dětství a nikdy se jim nic mega zlého nestalo?

Jako what the fuck, kámo? Za co trestáš holku, která nikdy nikomu nic zlýho neudělala, ale za to si jako mrně dala rakovinu, pak ji týrala máma, pak otec, a teď maká a snaží se žít s brutálním případem paranoidní schizofrenie? Na to nemám jiný komentář než "co to kurva má bejt?" - a proto se v tomhle asi potřebuju rejpat o něco hlouběji než doteď.

Takže mne omluvte, jdu číst. Nejsem si ještě jistá co, ale jdu číst, třeba klidně Nový zákon, a hledat. Hledat odpověď na otázku, proč někdo, kdo nás prý miluje, dokáže být tak krutý.

1 komentář:

  1. Bohužel musím nesouhlasit v bodě "nejpodstatnější aspekt celé víry je schopnost odpouštět a milovat i ty, kdo něco poserou." Bylo by to rozhodně hezké, ale zrovna z Bible je na sto honů cítit čistý crowd control na ty co po akceptování faktu, že jsou všem ukradení a když je nikdo za to že si snaží zlehčit život nikdo nechytne na zemi tak jim to projde. Mě pomohlo akceptovat že vše co dělám je buď zcela irelevantní a nebo předurčeno ve stylu akce a reakce od "velkého třesku". Tak mi zůstává morálka typu "chovej se k ostatním tak, aby ses na sebe večer mohl podívat do zrcadla". Chápu že to nemusí být úplně pro všechny a mám přátele a známé u kterých je opravdu lepší že žijí ve strachu který je udržuje "na správné cestě", protože nevím kde by jinak skončili. Ale není potřeba konvertovat, aby se jeden mohl na sebe usmát a vědět, že udělal něco dobrého, ne protože ho jinak budou nekonečně dlouhou dobu mučit, ale protože může a protože chce. Ve světě je slepě věřících dost, někteří jsou dobří, někteří ne, ale ani jedno nevyžaduje nosit kříž a přidávat se k rybářským spolkům ;)

    OdpovědětVymazat