čtvrtek 24. ledna 2019

O šikaně

Sedím si tak v práci, čekám, až nějaká přijde, a pročítám si tátův blog. Proč? Protože je mi po něm smutno. Protože píše pěkné věci, o tom, jak rád má moji mámu, o tom, jak by chtěl lepší Slovensko, o tom, co pro to dělá a jak to dělá a co se snaží a že má rád bráchu a mě a taky tam hází fotky z vesnice, kde jsem se skoro narodila.

Sedím v práci a pro jednou nemluvím. Nemluvím ani s nikým z kolegů, protože mi někdo sebral vítr z plachet. Padlo pár slov, ne příliš jiných, než obvykle, ale nějak bolely víc, než obvykle.
Bylo mi v tu chvíli do breku.

Zatím jsem se neodhodlala to googlit. Ale přemýšlím, že večer zavolám tátovi. A když se bude ptát, co se děje, protože si moc nevoláme, zeptám se: "Ako spoznám, že už je to šikana na pracovisku?"

Žádné komentáře:

Okomentovat